Akademie živlů

24.díl

Objevila jsem se v nějaké pracovně s masivním dřevěným stolem s mnoha papíry a vyhořelými svíčkami. Na západní stěně byla plná knihovna a na východní několik skříní. Clea si zasedla do koženého křesla a ukázala na židli naproti sobě. „Tohle je pracovna mého manžela. Než se začneš ptát, chtěla bych se ti omluvit. Nebylo v plánu ti ublížit, bohužel se objevili komplikace. A byla bych ráda, kdybys mě alespoň vyslechla." raději jsem mlčela, abych se nedostala do ještě větších problémů, než jsem byla teď.

„Zřejmě se ptáš, kde jsi. Tohle vlastně není ani dům. Můžeme tu mít, co jen chceme a téměř nic tu není nemožné. Ovšem k tomu nejdůležitějšímu potřebujeme tvou pomoc. Naším cílem je mír a ty nám můžeš pomoc v jeho dosažení. Dovol, abych tě přivítala na pomezí vašeho a čarodějného světa." Jakže? „Vy... jste... nájezdníci." řekla jsem opařeně polohlasem. „Co jsi říkala, Isabello?" „Jste nájezdníci!" zakřičela jsem a prudce se zvedla, až se mi zatočila hlava.

„To všechno vy! Víte vůbec, co všechno jsme kvůli vám ztratili?!" „Isabello, uklidni se, to byl někdo jiný." vstala, rychle přešla ke mně a já začala couvat. „Poslouchej mě, my chceme dosáhnout míru. Můžeš tomu pomoct." „Zabili jste Clare!" narazila jsem zády na stěnu za mnou, pak mě Clea chytila za ramena a svýma jasně modrýma očima se zaklesla do mých. „Klid. Všechno ti vysvětlím. Jen se uklidni. Máš v žilách zpola stejnou krev jako my, jsi jedna z nás a společně můžeme zabránit dalším vraždám na obou stranách barikády. Jediné, co potřebujeme, je tvoje pomoc." Začala jsem v jejích slovech vidět smysl. „Sestro." promluvila nakonec a já cítila, jak se to slovo dotklo mého nejhlubšího nitra.

***

Jace

Jakmile opustila mou mysl, připadal jsem si, jako bych se vznášel v jakémsi polospánku, až mě nakonec vzbudil hluk, který se ozýval z vedlejšího pokoje. Okamžitě jsem vystřelil z postele a vtrhl do toho Kormoránova. Na zemi vedle jeho postele byla kaluž krve, místnost zaplňoval dým a Rane ležící na posteli sípal a lapal po dechu. „Rane!" křikl jsem a zatřásl s ním. Nepomohlo to, a když se ve dveřích objevil značně znepokojený Richie, řekl jsem, ať doběhne pro paní Murphyovou.

„Co se děje?" přiběhla v pyžamu a županu. „Nemůžu ho probudit, prosím udělejte něco." uhnul jsem, aby k němu měla lepší přístup. „Vypadá to, jako by byl někdo v jeho mysli a někdo třetí to spojení násilím přerušil." Chytila ho za ruku, jeho dech se po chvíli zklidnil a nakonec se probudil úplně. „Rane, co se stalo?" Oči měl vytřeštěné do kořán. „Isabella. Kde je?" Toho jsem se bál. Tělem mi projela vlna děsu. Richie zrovna očichával krev na zemi a pohled, který na mě vrhl, mluvil za vše. „Ne." vyrazil jsem okamžitě k jejímu pokoji a už se mi začalo ve zlé předtuše stahovat hrdlo.

Uvnitř nebyla. Sakra, ne! Vzbudil jsem Harvyho a všichni jsme za minutu byli opět v Ranově pokoji. Harvy prohledával místnost a hledal cokoliv, co by potvrdilo to, co nám bylo na výsost jasné. Zastihli ji naprosto nehlídanou a zranitelnou. Do prdele. A já ji sem poslal. Zastavil jsem nervózní přecházení a udeřil naštvaně pěstí do nejbližší zdi. „Klid, Jaci. Najdeme ji." snažila ke mně promlouvat paní Murphyová. Otočil jsem se. Kormorán stejně jako já přecházel z místa na místo a snažil se něco vymyslet. Harvy zrovna koukal pod postel a najednou se pro něco natáhl. „Co tam máš?" zvedl se a všichni jsme se okolo něj seskupili. „Oko?" divil se Rane. Skutečně. Na dlani se mu leskl evidentně přetržený přívěsek se symbolem oka. „To už jsem někde viděl." poznamenal jsem. „Ukaž." vzala si ho od něj paní Murphyová. „Čarodějové." Já to věděl. Parchanti. „Konkrétně jedna skupina nájezdníků." „Jak se k nim dostaneme?" vyhrkl Rane. „Pojďte se mnou." všichni jsme se vydali za ní, včetně Richieho.

Vstoupili jsme dvoukřídlými dřevěnými dveřmi do rozsáhlého prostoru hlavní knihovny. Asi pět metrů vysoký strop, stěny pokryté policemi se všemožnými tituly a p celém obvodu ve výšce asi dvou a půl metru balkón. Podlahu pokrývaly stoly se zhasnutými svíčkami, které naše průvodkyně zapálila lusknutím prstů. Vystoupali jsme po schodech a po balkóně došli až k severní části. Většina knih tady se zabývala čaroději, naší společnou historií a boji proti nim. „Harvy, vytáhni támhletu nahoře a polož ji sem." Ukázala na nejtlustší knihu o čarodějích a odhrnula ze stolku za námi několik papírů.

Chvíli v ní listovala a nakonec ji nechala otevřenou na dvojstraně, která byla věnována nájezdníkům. Normálně se o tomhle není třeba učit. Stačí vědět, že nájezdníci se musí při invazi likvidovat, a jak proti nim bojovat. „Čarodějové, jak víte, se rozdělují na ty, co žijí v jejich světě, brání ho a pomáhají ho rozvíjet, a na ty na pomezí, kteří střeží hranici a napadají náš svět, aby rozšířili ten jejich. Nájezdníky. Ti se ještě dělí na agresivní, kteří útočí, a vztek jim zatemnil mozky natolik, že racionálně uvažovat, je pro ně téměř nemožné. Jediné, co mají před očima je boj a je velmi těžké proti nim bojovat. Mají ve znaku meč se zdobenou rukojetí, který je zkřížený s hůlkou." položila prst na obrázek jejich znaku na jedné straně, kde byl pod ním vykreslený obličej jednoho z nich. Vypadal přesně tak, jak je popisovala. Zatemnělý, zabedněný, naštvaný, odhodlaný jít přes mrtvoly.

„A pak jsou tu intrikáři. Jsou specialisté na nátlak a ovládání mysli. Mají ve znaku oko, jako symbol vnitřní prozřetelnosti a vysokého intelektu. Jsou jako sirény. Vetknou vám do hlavy, co chtějí, vy nedokážete odolat a prostě tomu uvěříte." Přesunula prst na druhou stranu, kde byl tentýž znak jako na tom přívěsku a pod ním byl krásný obličej dívky. Bílé vlasy, modré oči, krásná tvář. Jen ten obrázek odpovídal popisu. Jaké to v tom případě musí být, když vám takové stvoření, chce něco nakukat? Určitě není těžké podlehnout.

„Věřte mi. Raději byste bojovali s padesáti agresivními, než potkat jednoho intrikáře. Velmi dobře spolu spolupracují a vzájemně si kryjí záda, i přestože nežijí na stejné části pomezí. Vzhledem k tomu, že jsi tohle našel Harvy, soudím, že chtěli, abyste to našli a abyste věděli, kde najdete je." Vůbec se mi to nelíbilo. „Kde je háček?" zeptal se Rane. Jako by jich nebylo už tak dost. „Na jejich část vás musí dostat nějaký čaroděj. A to není všechno. Bez jeho pomoci se tam můžete ztratit a už vás nikdy nikdo nenajde." „Fajn." vydechl jsem. „Takže budeme potřebovat čaroděje a...?" „A portál."