Akademie živlů

15.díl

Naštvaně jsem vydechla a otočila se. „Izzy, je mi to líto, nechtěl jsem se nechat vyprovokovat." „Teď už je to jedno." přerušila jsem jeho omluvy. „Když to chce takhle, ať si to tak má. Myslím, že je čas, abychom se vrátili na Akademii, co myslíte?" Souhlasili a společně jsme se vrátili do Hradu.

Zanedlouho bylo sbaleno a nasedali jsme do aut. „Promluvím s ním." řekl Harvy, když viděl, jak Kormorán nasedá do auta s Mirandou a Alexem. „Ne," zastavila jsem ho, „pojď s námi. Nech ho být." Dal na mě a nastoupil k nám. Nevěděla jsem, co budu dělat. Nechtěla jsem ztratit kamaráda, ale očividně se stalo. Třeba se umoudří a vrátí se. Jak to bude vypadat, kdyby ne. Jak jsem tak přemýšlela, cestou jsem usnula.

Otevřela jsem oči. Byla jsem v temné místnosti, která byla osvětlená pouze několikami svíčkami v rozích a na stěnách. Přede mnou nebylo nic. Jen na třech zdech pokoje byly dveře. Přešla jsem k prvním, těm přímo naproti mně, a otevřela jsem je.

Za nimi se objevil Harvy se zamyšleným výrazem. „Harvy, co tu děláš?" „To mi řekni ty." řekl a překročil práh dveří. Musela jsem udělat pár kroků nazpět. „Prý jsi něco potřebovala, tak jsem přišel." pousmál se. „Co se děje?" „Nevím, co si mám počít s Kormoránem. Chová se, jakoby na mě měl nějaký nárok. Od doby, co jste se vrátilii, mi přijde ještě tvrdohlavější, než byl. A zabedněnější. Jak mu mám vysvětlit, že se nic nezměnilo?"

Začala jsem přecházet po pokoji a v tom se otevřely dveře napravo. „Skutečně se nic nezměnilo?" zazněl odtamtud hlas Jace. „Ne všechno je jako dřív." „Ale o pět let později." promluvil Harvy. „Na tom přece nezáleží." oponovala jsem mu. „Vážně? A co my. Mezi námi je to přece jinak než tehdy." „To ano, ale jinak..." frustrovaně jsem se povzdechla. „Harvy, proč je to teď tak jiné?" lehce se mu vytáhly koutky. „Dospěli jsme, Izzy. A bývali jsme si všichni rovni. Kormorán se teď cítí na nižší úrovni, než je Jace. Proto tak vyvádí."

Chytla jsem se rukama za hlavu. „A co s tím mám jako dělat?" „Nevíš?" tentokrát to byl Ranův hlas za mými zády. „Co ty tu děláš?" „Pozvala jsi mě." řekl a přiblížil se ke mně. Na pažích jsem ucítila Harvyho uklidňující dotek. Držel mě tak jemně na místě proti Ranovi. „Myslím, že víš, co musíš udělat. Máš dvě možnosti." pověděl za mými zády Harvy.

„Buď to nechat, tak jak to je nebo nás všechny dát zpátky na stejnou úroveň, jako to bylo předtím." řekl s cynickým úsměvem Rane a stále se ke mně pomalu blížil. „Neopustím Jace a nebudu si hrát zase jen na kamarády." v mém hlase jsem slyšela kapku znepokojení.

Ode mě nalevo stál Jace se založenýma rukama. „Isabello, myslím, že tohle na mysli neměl." otočila jsem hlavu zpátky před sebe. To už stál Rane těsně u mě a když jsem se na něj podívala, usmál se a prsty mě pohladil po tváři, čelisti a jemně pod uchem. Tep mi najednou vystřelil nahoru, kůže se mi začala rozpalovat a pod jeho prsty na tváři se začaly tvořit jiskřičky.

Už jsem o tom slyšela, dochází k tomu při spojení dvou uživatelů ohně. Harvyho ruce na mých pažích mě začaly hladit sem a tam a Rane se ke mně naklonil. Na krku jsem ucítila Harvyho svěží dech. Ještě kousek, jen pár milimetrů. „Izzy, vstávej, už jsme tady." řekl Jace, o kterého jsem se opírala v autě.

Rozkoukala jsem se. Opravdu, byli jsme zpátky. To byl hodně divný sen. Většinou se mi sny nezdají, nikomu z nás, ale když už, tak jsou velmi realistické. Podívala jsem se na Harvyho na přední sedačce. Máš dvě možnosti. „Copak?" „Nic, tak pojďme." odpověděla jsem na Jacovu otázku a společně jsme vystoupili ven.

Otevřela jsem kufr, odkud vyskočil Richie a zaujmul místo u mé nohy. Zastavili jsme u zadního vchodu, za což jsem byla ráda. Za námi stálo auto, kde jel Kormorán s Mirandou a Alexem. Vystoupili a mě se s pohledem na něj před očima opět zjevil obraz Rana tyčícího se nade mnou a sklánějícího se k mé tváři.

Vedle mě si stoupl Harvy a mě se vybavil pocit jeho rukou na mých a jeho dech na mém krku. Zatřásla jsem hlavou, abych ty výjevy vyhnala z hlavy. Místo toho jsem se soustředila na Jace. Na jeho rty sející polibky na mou šíji, jeho ruce, bloudící mi po těle. Najednou se dotkl mé ruky a pohladil ji. Mnohem lepší. Pousmála jsem se a vykročila k Akademii.

Richie šel u mě, jen si párkrát odskočil označkovat nějaký roh. Miranda s Alexem se k nám připojili a já opět viděla ty Alexovi kradmé pohledy. Stydlivka jeden. Rane se držel pár metrů za námi a nemluvil, podle jeho výrazu si spíš užíval, že je zpátky. Pořád jsem na něj byla naštvaná za to, jak se chová. Jako idiot. Zamířili jsme si to k řediteli.

Zaťukala jsem a vešla s celým mým doprovodem. Riddle byl skloněn nad stolem a něco horlivě psal. „Dobrý den, pane řediteli. Myslela jsem, že byste rád věděl. Jak dopadl ten průzkum pro Hrad." „Ehm..." řekl na souhlas, ale od papírů nevzhlédl.

Nic jsem neříkala a čekala, až si toho všimne. „Tak povídej..." konečně zvedl hlavu a zaostřil na naši skupinku, až se pohledem zastavil na Harvym a Ranovi. „Zdravím, pane řediteli." promluvil Harvy a Rane pozdrav zopakoval. „Kormoráne, Harvy." Odmlčel se, asi aby to vstřebal a vyzval nás, abychom mu popsali, co se stalo. Udělali jsme to, on pozorně naslouchal a nakonec pronesl: „Tak tedy vítejte zpátky pánové. Můžete samozřejmě počítat se svou prací tady. Hodí se nám každý cvičitel a jsem rád, že mezi ně budete patřit vy. Teď můžete jít."

Všichni se chtěli otočit, ale já si vzpomněla, že je tu věc, co je třeba dořešit. „Pane, ještě je tu ta věc s jedním nováčkem, jak jsem vám chtěla říct, ale nestihla jsem to před naším odjezdem." „Dobrá, poslouchám. Ostatní můžete jít." řekla jsem mu, co se stalo s Liou. Jace tu zůstal a doplnil mě vtom, co se stalo na ošetřovně.

„Myslím, že je podobná jako já, pane. Přesně tohle se mi stalo taky." „Ano vypadá to tak. To by znamenalo další smilstvo Elementa s čarodějem. No nechám to prošetřit a vy se to zkuste nechat, co nejvíce pod pokličkou. Zkontaktuji paní Wardovou, aby jí pomohla. Vezměte si ji na starosti. Chci, abyste jí ukázali, co a jak funguje, vzali ji za paní Wardovou a pak ji vycvičili. Vkládám do vás důvěru, že ji povedete. Hlavně ty, Isabello. Nezklam mě." Výborně, další povinnost na krku.

Začínám si říkat, že by ta práce pro královnu možná nebyla úplně tak k zahození. „Nebojte, nezklamu." řekla jsem odhodlaně a spolu s Jacem opustila Riddlovu kancelář, kde na nás před dveřmi poslušně čekal Richie. „To zvládneme. Už jednou jsme tím prošli, zvládnem to znovu." začal mě uklidňovat Jace, když viděl mé znepokojená. Jak jsme procházeli chodbou, chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Normálně to nemám ráda, protože kdyby se něco dělo, tak máme oba kratší dobu na reakci. Teď mi to ale přišlo vhod.

„Musím ještě něco vyřídit, tak zatím." řekl a dal mi letmý polibek, já si ho však přitáhla k vroucnějšímu. Okamžitě zareagoval a přebral nad ním kontrolu. Byl plný lásky a touhy. Ujišťoval mě tím, že všechno bude v pořádku a byl zároveň také příslibem něčeho ještě zábavnějšího. Začala mi vřít krev a tep se mi zvýšil, všude mě začalo brnět, ale v tom nejlepším se právě odtáhl a usmál se na mě. „Pokračování později, kotě."

Vztekle jsem ho strčila do hrudi za to, jak mi řekl a on se s hlubokým smíchem zakymácel a rychlým krokem mě opustil. Usmála jsem se a šla do sekce pokojů pro nováčky. Našla jsem Liin pokoj a zaklepala. „Dále." ozvalo se a já vešla. Její spolubydlící tu nebyla a Lia seděla na posteli a něco si kreslila. „Ahoj." zvedla hlavu a pozdrav mi opětovala. Pak odložila svůj blok vedle.