Akademie živlů

14.díl

Pár hodin jsem strávila v mém přiděleném pokoji, až jsem dostala hlad. Naštěstí byl čas oběda, tak jsem vyšla na chodbu a hned narazila do jedné strážkyně. „Královna by byla ráda, kdybyste s ní poobědvali v její jídelně. Dovolte, abych vás tam zavedla."

„Zajisté, budete hodná. A myslím, že bychom si mohly tykat. Jsem Isabella." vřele jsem jí nabídla nataženou ruku. Podala mi svou a věnovala mi pevný stisk. „Já jsem Melany." usmála se na mě. Měla černé rovné vlasy sepnuté do pevného culíku, oblečená byla v černé, přes celý trup a břicho měla svůj úbor zpevněný, čímž vypadal jako krunýř a kolem pasu měla pár vrhacích i normálních nožů a nějaké sáčky mně neznámého obsahu. Byla o kousek vyšší než já a šel z ní respekt, ale mně přišla velmi sympatická. Když mě vedla Hradem, pokládala mi různé otázky ohledně našeho pobytu tady a já se zase ptala jí.

„Jak dlouho už sloužíš královně?" „Asi 5 let. Vlastně od té doby, co jsem dodělala Akademii. Poslední dva roky ale sloužím spíš její dceři. Mezi námi, princezna je opravdu princezna. Nedovedu si představit, že za několik let nám bude vládnout někdo jako ona. Nešla na Akademii, protože si královna myslela, že soukromí cvičitelé jí připraví na život a na kralování lépe, ale opak je pravdou. Nemá ani vůli, ani důvod se něčemu učit. Zkouším jí přemlouvat, ale marně."

„Divím se, že jí královna na Akademii nedala. Nebyla součást poslední vůle jejího otce věnována tomu, že chtěl, aby tam šla? Chtěl mít přece silného potomka a věděl, že jinak toho nedocílí. Jak to, že to královna udělala jinak?" „To nevím, třeba k tomu měla pádný důvod, třeba ne. Nejsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět." Zastavily jsme se před dvoukřídlými dveřmi. „Tak tady to je." řekla a otevřela je.

Byla jsem na Hradě už mnohokrát za život, ale nikdy mě královna nepřizvala k obědu. Čekala jsem něco honosnějšího, ale naskytl se mi pohled na skromně zařízenou místnost, ne moc velkou, se stěnami pokrytými obrazy, zbraněmi a část západní zdi byla pokrytá malou knihovnou. Kolem dokola byly svícny se zapálenými svíčkami a uprostřed tomu všemu dominoval dřevěný stůl s osmi židlemi. Dvě naproti sobě v čele a šest po stranách.

Dovnitř vedly dvoje dveře. A u každých stáli dva strážci. Melany se připojila k jednomu mohutnému a zaujala jeho pozici s rozkročeným nohama a rukama za zády. V čele stolu seděla královna a po její levici seděl Alex s Mirandou. Ostatní místa byla zatím prázdná.

Jak jsem vešla, všichni na mě vzhlédli. „Zdravím Isabello. Prosím, vezmi místo." řekla královna a ukázala na místo po své pravici. Sotva jsem usedla za stůl plný jídla, zakručelo mi v břiše a zároveň se ve dveřích zjevil Harvy, pak Jace a nakonec Rane. Jace si sedl vedle mě, vedle Harvy a naproti němu Rane. Ten měl na tváři naštvaný výraz a Harvy ho spaloval pohledem. Zřejmě mezi nimi proběhl vážný rozhovor, jak předpovídal. Nechtěla jsem se jimi teď zabývat, a tak jsem se dala do řeči s královnou a Mirandou.

Ta měla jako hodně z nás své blonďaté vlasy sestříhané na krátko a byla velmi dobrým uživatelem země. Nebyla sice mrštná jako třeba já, ale kompenzovala si to svým živlem. Téměř celý oběd proběhl v klidu a zanedlouho byl můj žaludek silně umlčen. „Proč tu s námi není vaše dcera, Výsosti?" zeptala jsem se zvědavě. „Měla být a byla s tím obeznámena, ale jak vidíš, nemá ve zvyku chodit někam na čas. Kolikrát ani nepřijde." řekla poněkud bezradně.

„Nevím, co s ní mám dělat, nedá si domluvit." Dál jsme probírali, co se všechno stalo s tím magickým vězením, a několikrát mi nabídla práci pro ni samotnou. „Odpusťte, ale na Akademii mě potřebují a já nemohu jen tak odejít." Pochopila to a dál už to nerozebírala. Během celého oběda jsem se několikrát podívala na Rana.

Tomu jeho výraz zůstal, ale do očí se mi nepodíval, Harvy se na mě občas letmo usmál a Jace se mě raději nijak nedotýkal. Všimla jsem si kradmých pohledů Alexe na Mirandu, když se zrovna nedívala. Měl kratičké černé vlasy a široká ramena. Skvělý bojovník a měl velkou sílu. Věděla jsem, že se mu líbí, ale nikdy neměl odvahu jí to říct.

Když oběd skončil a procházela jsem, teď už sama, chodbou, potkala jsem se s princeznou Gabrielou. „Jestli jdete na oběd, je pozdě." řekla jsem, když jsme se míjely a pokračovala dál. Slyšela jsem, jak se zastavila. „Prosím?!" zastavila jsem se také a otočila čelem k ní.

Ve tváři měla zmatený výraz, zřejmě si tohle k ní ještě nikdo nedovolil. „Vždycky pro mě k obědu něco mají. Měli by, jinak budou mít velký průšvih, kdyby neměli čím nasytit svou princeznu." Dobrá, aspoň tu bude legrace. „Dnes ne. Vaše matka dala přísný zákaz dát něco k jídlu komukoli mimo dobu tomu určenou. Zřejmě tím chce posílit disciplinovanost všech v Hradu, ke které jsme vedeni." Dívala se na mě jako na zjevení.

Očividně tomu vůbec nerozuměla a hledala v mých očích jakoukoli známku žertu. Pak si uvědomila pravý význam slov, co jsem právě řekla a zrudla vzteky. Já na ni však pohlížela s kamenným výrazem a nenechala jsem se rozhodit. Pak se nasupěně otočila na patě a odkráčela si to pryč. Asi ověřit pravdivost této informace. Rozhodně nevypadala nadšeně. Tak ať, občas neuškodí vystřelit si z princezny.

Sotva jsem přišla do pokoje, Richie prý, že se chce proběhnout. Vyšli jsme tedy do zahrady a já se opět volně nadechla. Přibližně půl hodiny jsem se procházela, až jsem za zády uslyšela zadýchaný hlas: „Izzy!" otočila jsem se tedy a tam Harvy. „Co se děje?" „Neviděla jsi Rana nebo Jace?" Nad tím jsem svraštila čelo. „Neviděla, co je?" „Nemůžu je nikde najít. Po obědě se mi oba ztratili a nikde nejsou. V pokojích, v knihovnách, strážci o nich nic nevědí, nic. Teď je hledám tady po zahradě, ale zatím marně. Bojím se, aby si něco neudělali. Mluvil jsem s Ranem, snažil se mu lecos vysvětlit, ale má černo před očima. Jace na tom, myslím, není o moc líp."

Sakra, proč musí být tak tvrdohlaví?! „Musíme je najít. Richie! Hledej Jace!" řekla jsem velmi znepokojená tím, co mi řekl. Richie okamžitě zavětřil a rozběhl se směrem od Hradu. Vyběhli jsme za ním. Třeba plašíme bezdůvodně, ale jestli se jednomu z nich něco stane, já už to nepřežiju. Mám je zpátky ani ne dvacet čtyři hodin a oni se prostě rozhodli, že mi to neulehčí, jakoby to nebylo těžké už takhle.

Vběhli na louku z řídce zalesněné části. Tam jsem viděla dvě těla zmítající se na zemi. Během a strachem o ně se mi zvýšil tep a teď mi srdce začalo bít ještě rychleji, ale vztekem. Nikomu očividně nic nebylo. Rázným krokem jsem k nim přikročila. „Jaci!" zakřičela jsem, ale nevnímal mě.

„Kormoráne!" zařvala jsem na druhého, ovšem se stejným výsledkem. Tak dost! Sepjala jsem ruce, a co nejsilněji je zase rozevřela dokořán. Tím jsem každého pomocí tlakové vlny odhodila na jinou stranu. „Děláte si ze mě srandu?! Můžete mi laskavě říct, proč se tu perete jako dva puberťáci?" Oba se zvedli, a když mě viděli, vrátili se myšlenkami zpátky.

Naštvaně jsem se vydala Ranovo směrem. „Co si o sobě myslíš?! Nemůžeš prostě přijmout fakt, že se věci změnili?" S tím jsem mu několikrát strčila do hrudi. „Nemůžeš to prostě pochopit a být ten kamarád, co jsi byl vždycky a který mi tak chyběl?"

Sevřel čelist a pak až promluvil: „Takže mám dělat jakoby nic a dívat se na vás dva jak se držíte za ručičky? Máme být partneři. Vždycky jsme jimi byli, ale to znamená, být si navzájem rovnocenní. Tohle to rozhodně není a já toho součástí být nechci. Promiňte, princezno, ale tentokrát mít všechno nemůžeš." Sjel nás všechny pohledem a otočil se k odchodu. Richie vykročil za ním. „Richie, nechoď za ním. Ať si jde, když chce." S ním to ani nehnulo a pokračoval mezi stromy.