Akademie živlů

19.díl

Dívala jsem se na ní jako na blázna. „Ne, to není možný. Já nemám sestru." „Sama jsem tomu nechtěla věřit, sice jsem to prolétla rychle, aby to netrvalo zbytečně dlouho, ale většina věcí tomu nasvědčuje. Dokonce je taky hybrid." To nemůže být pravda. Že by si rodiče udělali další dítě, aby o něj po patnácti letech zase přišli? To je přece nelogický.

V tu chvíli se mi honilo hlavou tisíce myšlenek a nechtělo se mi věřit, že by moji rodiče byli tak naivní. „Chci, abys ji ten mozek prolezla pořádně, včetně všech zákoutí. Dokud nebudu mít pádný důkaz, věřit tomu nebudu." vstala jsem a začala přecházet po pokoji. „To může trvat několik hodin."

„Tak ať. Chci mít naprostou jistotu." nikoho z rodiny jsem tu neměla léta a představa, že by tu přece jen někdo byl, kdo by byl ochotný tu zůstat, mě naplňovala obavami a kapkou radosti najednou. Co když se ukáže být víc po svých rodičích a taky uteče, když ji bude nejvíc třeba? Už dávno jsem se naučila nevěřit nikomu kromě sebe a těch bezprostředně nejbližších. Byla jsem zvyklá žít bez rodinných příslušníků a měla jsem k nim po tom, co rodiče vzali do zaječích, velmi odměřený přístup a přirozenou nedůvěru. Když odešli, zatvrdila jsem se, že nebudu jako oni a nebudu utíkat před problémy.

Stejně mě to dohnalo. Místo abych se postavila Harvymu nebo Ranovi, utekla jsem k Alyse. Sakra. „Dobře, nech ji teda tady a až budu hotová, pošlu ti zprávu a projdu s ní portálem do druhé dimenze a tam ji naučím, co je třeba, pak se vrátíme a já ji pošlu zpátky do Akademie." zastavila jsem své přecházení a opět se k ní posadila.

Druhá dimenze je jenom kopie našeho světa, akorát je tam podstatně míň elementů a s čarodějným světem tam jsou zadobře. Někteří tam šli za klidným životem, ale ti co chtěli chránit náš svět a bít se za něj jsou tady. A čas tam také plyne úplně jinak. Jeden měsíc tam znamená minuta tady, takže se tam berou ti z nás, co potřebují speciální výcvik, aby si neubírali drahocenný věk tady.

„Tak jo. Děkuju, že to pro mě děláš." uchopila mé ruce do svých. „Ale prosím tě. Jsi pro mě jako dcera, vždyť jsem tě skoro vychovala." měla pravdu. V jiných dimenzích jsme spolu strávily pár let. Vyučila mě, jak kontrolovat magii a užívat vnitřní sílu. Za tu dobu jsme si na sebe hodně zvykly a skutečně mě brala jako potomka. Byla asi o dvacet let starší, ale nevypadala na to. Dospěla k bodu, kdy dokáže zpomalit své stárnutí natolik, že vypadá jako by měla jen o tři roky víc než já.

„Změna tématu. Kolik jsi toho včera vypila?" řekla s naprostým klidem. Kdybych v tu chvíli něco měla v puse, zakuckala bych se, takhle jsem na ni jen nevěřícně koukala. „Nedívej se tak překvapeně. Kocovinu jsem se naučila poznat na sto metrů už dávno.". Rezignovaně jsem vydechla. Jak to sakra dělá? V přetvářce jsem byla dost dobrá. „Ani nevím kolik toho vlastně bylo." zatvářila se nesouhlasně jako... No, jako máma. „Je ti už líp?" „Jo je, co bylo v tom čaji?" „Dobrý postřeh. Taková směs bylinek, která na to dobře zabírá." „Na co ty potřebuješ vyprošťovák?" zeptala jsem se pobaveně.

Ta mi však s kamenným výrazem odpověděla. „I já mám své slabé chvilky. Ale především na to, když se ke mně dopotácí někdo s kocovinou. Není nad to být připraven." usmála jsem se nad představou Alysiny slabé chvilky. Vlastně to byl spíš takový náčrt, nedokázala jsem si ani představit, jak pije něco jiného než čaj, vodu nebo nějakou bylinnou šťávu. „Každopádně se zase cítím, jako plnohodnotná osoba, děkuju ti." „To ráda slyším." Když jsme spolu probrali dalších pár věcí, vrátily jsme se dolů.

Samozřejmě, že jsem musela opomenout inkriminované informace o Ranovi a Harvym, protože jsou tu prostě věci, které je lepší ji neříkat. Jak jsme vstoupily do obýváku, shledala jsem Richieho stuleného Jacovi u nohou, který zrovna o něčem poučoval Liu. „Všechno v pořádku?" zvedl ke mně hlavu. „V nejlepším." vyloudila jsem ze sebe úsměv. „Lio, zůstaneš tu teď s Alysou. Budeš ji poslouchat. Ví, co dělá." přikývla a vstala z pohovky. „Pojď se mnou, Lio." tiše ji na její pokyn následovala k chodbičce vedle schodů.

Hned za rohem se Alysa otočila čelem k jednomu z mnoha obrázků na zdi. Na něm byl namalovaný velký dravec v letu. Něco zmáčkla na zadní straně pravého horního rohu rámu a z míst, kde měl pták zobák, se vystrčila malinká krátká jehla. Zatlačila proti ní prstem a po pár vteřinách se jehlička zasunula zpátky a pruh zdi se posunul kousek do zadu a začal se odšupovat a ztrácet se ve zdi vedle. Když byl průchod volný, prošli jsme do malé komory s kobercem na zemi. Jinak tu nebylo zhola nic.

Alysa odhrnula kus onoho koberce a zvedla víko asi metr na metr velké. Tam vedlo několik kamenných schodů dolů pod dům. Už jsem tam byla a věděla jsem, co se tam nachází. Alysa si na dlani zažehla plamen ohně a já s Jacem jsme udělali to samé. Lia se na nás podívala a zkusila to taky. Na druhý pokus se jí to povedlo. „Pěkné, pochválila jsem ji a Richie trochu mrskl ocasem, na kterém taktéž zaplál oheň. „Velmi vtipné." řekla jsem s pousmáním jeho směrem, když se na mě podíval s hravým výrazem.

Sestoupili jsme do podzemní místnosti, kde jsme zapálili svíce na stěnách. Přímo naproti schodům se vyjímal mezidimenzionální portál vypadající jako velká skříň. Podél schodů byla betonová přepážka sahající asi do půlky místnosti a z její druhé strany na ni byly přidělané police s nejrůznějšími předměty a sáčky se směsicemi bylin. U zdi naproti policím byla úzká postel s obyčejnou matrací a kromě sušících se nasbíraných rostlin po celém stropě tu nic dalšího nebylo.

„Polož se na postel a udělej si pohodlí." řekla Alysa a přitáhla si k posteli malou dřevěnou stoličku, na kterou si sedla. Pak se otočila k nám. „Můžete jet do Akademie, bude to nějaký čas trvat. Pošlu ti zprávu a pak ji vezmu portálem do 2. dimenze. Se mnou bude v bezpečí. Běžte." „Dobře." přikývla jsem. „Drž se LIo. Jsi silná a zvládneš to." povzbudila jsem ji a nakonec jsme se všichni rozloučili.

Jakmile jsme vyšli brankou z pozemku, dům se nám ztratil. Odjeli jsme a zanedlouho už byli na půdě školy v garážích. Jace vypnul motor, ale ani jeden z nás se neměl k pohybu. Nechtělo se mi tam chodit, protože jsem věděla, že budu muset brzy čelit minimálně jednomu z mých přátel, s kterým jsem mluvit nechtěla.

„Je ti líp?" ukončila jsem přemílání o plánech, jak se jim obou vyhnout. „Mnohem. Alysa mi dala něco na bolest hlavy." řekla jsem poněkud nepřítomně. „Izzy, děje se něco?" zeptal se starostlivě. Nahodila jsem bezstarostnou masku, a co nejdůvěryhodněji se usmála. „Ne, všechno je fajn, jen se nechci vidět s Ranem a potřebuju si nějak vynít energii. Půjdeš za nováčkama?" Stačilo to, aby mi pro teď uvěřil. „Jo, už bych měl jít." „Fajn."

U hlavního vchodu jsme se rozdělili a já se vydala přes halu, chodby s moderními tělocvičnami ke schodům do spodní staré cvičebny. Moc tu to nežilo, všichni raději využívali ty modernější místnosti. Já se sem chodila odreagovat. Měla jsem tam v šatně svou stále vybavenou skříňku, takže jsem se převlékla a vstoupila těžkými kovovými dveřmi do skromné tělocvičny.

Pár žíněnek, provazů, figurín pevně přidělaných k podlaze a dva boxovací pytle zavěšené kousek od sebe. Uprostřed zel opuštěný čtverec tvořený žíněnkami určený na nácvik boje zblízka. Přešla jsem k jednomu pytli. Kůže na něm byla popraskaná, jak tu byl dlouho. Pamatuju si, jak jsem do něj poprvé praštila. No... to asi není úplně nejlepší označení...

Já vím, ne moc převratný nebo akční díl, ale je to nezbytnost :) účel světí prostředky... a mohu slíbit, že v dalším díle už se nám děj zase trochu pohne dál :)