Akademie živlů

16.díl

„Jak ti je?" posadila jsem se k ní. „Už líp. Akorát musím být tady. Paní Murphyová říkala, ať počkám, než si pro mě někdo přijde, takže jsem ráda, že jsi tady." „Promiň, že jsem nepřišla dřív, měla jsem práci jinde. Ředitel mi tě dal na starost, takže tě budu cvičit a řeknu ti, co a jak máš nebo nemáš dělat. Pro začátek, pozor na emoce. Mám dojem, že jsi stejná jako já. Hybrid, spojení elementa a čaroděje.

Máš v sobě velikou sílu, a když teď necháš sebou volně bez kontroly cloumat emocemi, mohlo by se stát něco hodně špatnýho. Nejdřív musíme tuhle tvoji nově odjištěnou energii dostat zpátky pod kontrolu. Bude to hodně cviku, ale zvládneš to. Kromě čarodějné moci máš v sobě živly. Obyčejně převládá u každého pouze jeden živel, ale ty máš dva.

Oheň a vnitřní sílu. Všechno tě naučím, ale vezmeme to popořádku. Jako první musíme ukočírovat magii. Teď budeš sloužit Elementům, takže magii můžeš používat pouze pro jejich účely. Vezmu tě k jedné uživatelce vnitřní síly a ta se na tebe podívá. Začneme ráno, teď buď tady a hlavně se nenech čímkoliv rozhodit, jo?"

Vypadala trochu vyjeveně, ale na to si zvykne. „Ehm... Dobře." „Super, tak se zatím měj." vstala jsem a vyšla ze sekce nováčků. Zakručelo mi v břiše, zamířila jsem proto do kuchyně. Tam pracuje Harvyho matka a je to úžasná elementka.

Norma Cottová měla krátké hnědé vlasy s občas prošedivělými místy. Je to uživatelka ohně štíhlé postavy a vřelým, lehce ovrásčeným obličejem. Vždycky nás pět brala jako vlastní děti a potom, co naši rodiče utekli, ještě více. Z naší party byl Harvy jediný, čí rodiče tu zůstali a nevzali do zaječích do lidského světa. Prošla jsem teď již prázdnotou zející jídelnou a vstoupila od kuchyně.

Tam se mi naskytl pohled na paní Cottovou vroucně objímající svého syna. Měla slzy v očích a po celých tvářích a stále opakovala, jak je ráda, že je zpátky a jak se jí stýskalo. Harvy měl veliké štěstí, že ji měl vždy nablízku. „Ehm... nebudu rušit." a chtěla jsem se otočit k odchodu. „Isabello, počkej." Norma pustila svého syna a stoupla si přede mě.

Uchopila mé ruce do svých a pevně stiskla. „Harvy mi pověděl, co si pro ně udělala a nevím, jak bych ti mohla dostatečně poděkovat, že jsi mi ho přivedla zpět. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná. Děkuji ti." „Rádo se stalo, pro mě to znamená tolik jako pro vás. Ale jestli pro mě chcete něco udělat, tak mám hrozný hlad." „Ale jistě." Rozzářila se snad ještě víc a utřela si slzy štěstí z tváří.

Stoupla si k lince a začala něco připravovat. „Udělám vám ty nejlepší lívance, co jste kdy jedli. Jen počkej." usmála jsem se a sedla si na židli ke stolu. Naproti mně vzal místo Harvy. „To je skvělý. Hodnota mého života byla vyčíslena na... lívance." Tomu jsem se musela uchechtnout a vzala jsem si kousek chleba, co byl na stole přede mnou, abych zahnala alespoň ten nejhorší hlad.

Celou dobu jsme poslouchali paní Cottovou, různé historky a příběhy z dětství. Vždycky byla zábavná a já milovala s ní trávit čas. „Isabello, opravdu ses nechala přeprat Kormoránem? Vždycky jsi nad ním měla, co se týče mrštnosti navrch, pokud vím." divila se, když ji Harvy podrobněji popisoval, jak jsem se k nim dostala. „Nevěděla jsem, co se děje a byla jsem celkově nějaká zpomalená, sice mě to neomlouvá, ale bylo to opravdu zvláštní."

„To bylo tím přesunem, je to pro tělo hodně vyčerpávající, i když se to nezdá." řekl Harvy na mou obranu. „Ty lívance jsou senzační mami." pochválil jí je a měl pravdu. „Jsou vážně skvělé paní Cottová." Vážně, lepší jsem nikdy nejedla. „Už musím jít, mám nějakou práci. Díky za ty lívance." vstal a dal jí pusu na tvář, Norma se láskyplně usmála a pohladila ho po tváři.

Pak přešel ke mně, naklonil se a dal mi ji taky, akorát u mě setrval na tváři o něco déle. Jakoby tím do mě poslal elektrický výboj. Nepatrně jsem se zachvěla pod tím náhlým a silným vjemem. „Uvidíme se pak." řekl mile, než se odtáhl a odešel. Chvíli jsme si ještě povídaly. Vypadala mnohem živěji a šťastněji než jsem byla zvyklá za těch posledních pět let. Byla jsem za to neskutečně ráda.

Po chvíli jsem se omluvila a vypravila se pryč. Jace by už mohl být ve svém pokoji. S myšlenkami, že bychom mohli dokončit, co mi tuhle na chodbě slíbil, jsem se zachvěla a přidala do kroku. Chtěla jsem konečně zahnat všechny ty pocity a události dneška. Zastavila jsem se u jeho dveří a zvedla ruku, abych zaklepala.

„Není tam." promluvil hlas kus ode mě. Zatnula jsem zlostí čelisti. Kormorán. „Co tady děláš?" ani se nepohnul. Stál napravo od dveří, před kterými jsem stála, opíral se ramenem o zeď a měl ruce zastrčené v kapsách. „To je poslední dobou docela častá otázka, nemyslíš? Zkusím ji trochu upravit. Co třeba takhle: Co jsi chtěla dělat v tom pokoji?"

Odfrkla jsem si a otočila se čelem k němu. „To rozhodně není tvoje věc." Odrazil se od stěny a pomalu se přesouval ke mně. „Je, pokud bych to musel poslouchat. Bydlím totiž hned vedle. Jako dřív." Poslední větu dodal se sarkastickým úšklebkem. No to si snad... „Takhle to teda teď bude vypadat? Budeš celý den zticha, vrhat vražedný pohledy a pak se budeš občas pro zábavu montovat do věcí, co nejsou tvůj problém? Buďto se vrať do normálu nebo mě ignoruj, ale nebuď něco mezi!"

To už stál přímo u mě a já si zase vzpomněla na ten sen. Zrychlil se mi tep. To není dobrý. Proč se mi dřív tohle nedělo? „Rane, prosím. Prosím, buď zase jako dřív." Položila jsem mu ruce na hruď, abych zvýšila sílu mé prosby. V tom mi chytil zápěstí do rukou a stiskl. Ucítila jsem ostré pálení. „Nezkoušej na mě ty svoje čáry, Isabello. To bych ti neradil."

Jeho oči mu teď plály temně rudou. „Tak se nám vrať. Vrať se zpátky do normálu." Stisk trochu povolil. Z jeho dotyku na mých zápěstích mi bušilo srdce jako o závod. Ne, uklidni se. Zhluboka jsem se nadechla, ale valný účinek to nemělo.

Rane se ke mně naklonil, až nás oddělovalo jen pár milimetrů. Skoro jsem nedýchala a kůže mě pálila po celém těle. Lehce se mi otřel o rty a vypustil mi tak do těla další jiskřičky. Opatrně je zkoumal. Vesměs toho moc neudělal, ale z toho pocitu jsem se všude třásla. Nechápu, jak to udělal, ale byl to naprosto opojný pocit. A to se mě skoro nedotýkal.