Akademie živlů

13.díl

Když jsme odešli ze zahrady a chtěli projít přijímacím sálem, na druhé straně místnosti se otevřely dveře a v nich se objevil Jace. „Isabello, všude tě hledám. Právě mi řekli, že jsi se vráti..." Slova mu zamrzla v ústech, jakmile viděl, kdo šel za mnou.

Odstoupila jsem a udělala tak místo mezi Jacem a Harvym. Jace chtěl zřejmě něco říct, ale slova z něj nevycházela. „Ahoj Jaci." promluvil namísto něj. „Ha... Har... Jak se to...?" Při těchto slovech si oba padli do náruče a myslí, že jsem zahlédla v Jacových očích náznak slz.

Věnovali si pevné objetí, a když se pustili, jen na Harvyho nevěřícně hleděl. „Jak?" „Všechno ti vysvětlíme potom, teď musíme před královnu." „Počkej. Přežil ještě někdo?" „Jen Kormorán a já." pravil smutně, a v tom se rozrazili dveře a dovnitř začali proudit strážci.

Všichni jsme se otočili a poklekli směrem k trůnu, na který se usadila královna. Dnes byla v modré. Každý den nosila na sobě barvu vyjadřující jeden element. Dnes to očividně byla voda. „Povstaňte. Vidím, že jsi zpátky Isabello. To jsem velice ráda, již jsme se začali obávat, jestli se vůbec vrátíš."

Prohlédla si mě, Jace a pak její pohled setrval hodnou chvíli na třetím členovi naší skupinky. „Prosím, můžeš nám říct, co se stalo od doby tvého zmizení?" Vypověděla jsem jí celý příběh, včetně toho, jak se tam mí přátelé dostali a jak jsme se dostali všichni ven.

Celé to pozorně poslouchala a potom dodala: „Říkala jsi, že tam byli dva, ale tady vidím navíc pouze jednoho. Kde je ten druhý?" „Jistě myslíte mě, Vaše výsosti." Promluvil Rane svým silným hlasem ode dveří, vedoucích do našich pokojů. „Omluvte mě, má královno, chvíli jsem bloudil, než jsem sem nalezl cestu."

Připojil se k nám a uklonil se Její jasnosti. „V pořádku. Takže vy a váš kolega tady jste byli po pět let vězněni čarodějem na zakletém místě v našem lese, je to tak?" „Ano, Výsosti." „A tato mocná dívka vás odtamtud dostala." „Přesně tak." „Jak jsem vyslechla, tak jste se oba statečně bili za naši zem a díky vám jedna z našich vesnic přežila. Jsem vám oběma zavázána. Vám všem, všichni jste učinili oběti při obraně tohoto světa. Prosím přijměte můj dík a buďte mými hosty, jak dlouho jen budete chtít."

Všichni jsme sklopili hlavy na znak díků. „Jste velmi velkorysá, královno a vaší nabídky si nanejvýš vážíme, ale bohužel se budeme muset vrátit na Akademii. Je tam spoustu věcí, u kterých nás potřebují." Královnin výraz trochu posmutněl. „Chápu, ale přesto, zůstaňte alespoň do zítra. Odpočinete si a ráno se vydáte na cestu zpátky."

S tím jsme souhlasili a společně jsme se vydali do jedné z malých knihoven, abychom mohli vše probrat v soukromí. Jak se ukázalo, Jace měl stejný výpadek paměti jako všichni, co se vydávali na průzkumy do zdejšího lesa. Vypověděli jsme mu nějaké detaily, které jsem před královnou vynechala a rychle mezi námi zavládla uvolněná a přátelská nálada jako dřív.

Tedy až do chvíle, kdy přišla řeč na Clare. „Byla jako sestra." řekl s pochmurným tónem Harvy. „To ano, moc mi chybí." Přitakala jsem mu a Jace mi v konejšivém gestu chytil ruku a pohladil ji palcem té své. Aby to Ranovi nepřišlo divné, usmála jsem se a jemně ho pustila.

„Tak. Dost smutných řečí. Myslím, že jsme dlouho neprovětrali zdejší zahradu. Kdo jde se mnou?" Postavila jsem se s veselým úsměvem. Na to vstali i všichni tři a já se rozeběhla Hradem. Cestou jsme na sebe pokřikovali a všichni mi vyhrožovali, že mě chytí. Jak jsme byli venku, začali jsme se různě schovávat.

Já byla za jedním keřem a věděla jsem, že Harvy je za tím hned vedle. Opatrně jsem vytvořila velký shluk vody a přenesla ho nad něj. Naráz jsem ho pustila, ale to jsem se už nesla vzduchem nad jezírko plného leknínů a dalších květin.

Chtěla jsem pod sebe dát tlakovou stěnu, ale v tom se na mě začalo řinout listí snad ze všech stromů a já dopadla do jezírka plného vody. Vyplavala jsem a viděla, jak se všichni tři smějí na břehu a vzájemně si plácají. „No počkejte!" Vykřikla jsem a oni se rozeběhli někam schovat. Srábotkové. věděla jsem, kde je Harvy a tak jsem se připlížila za nejbližší strom.

Měla jsem na něj perfektní výhled. Chtěla jsem ho svázat kořeny, ale najednou se na mé puse objevila ruka a otočila mě o sto osmdesát stupňů. Byl to Jace a ukazováčkem mi naznačoval, abych byla zticha. Odendal dlaň pryč a namísto toho mi zastrčil mokrý pramen vlasů za pravé ucho. Opřela jsem se o strom za mnou a on se ke mně přiblížil ještě blíž.

Mlčky se mi díval do očí a pak spojil naše rty. Jemně je škádlil a dotýkal se jich jen zlehka, ale posílalo to do mě stejné jiskřičky, jako jeho každý jiný polibek. Lehce švihnul jazykem přes mé rty a spojil naše ústa úplně. Bylo to tak krásné. Ke dlani, která setrvávala na mé pravé tváři, přidal druhou na tu levou a držel tak mou hlavu na místě proti jeho.

Kousek ode mě něco zašustilo a tak jsem náš polibek přerušila a pohlédla tím směrem. Hned jsem od Jace uskočila stranou. „Rane, já..." Stál tam totiž s těžko popsatelným výrazem, který obsahoval jak překvapení, zklamání a zradu, tak i vztek. Vykročila jsem k němu. On se však rychlými kroky vydal zpátky do Hradu.

Šla jsem za ním a snažila se ho dohonit. „Rane! Rane, počkej. Stůj!" řekla jsem, když jsem ho konečně dohnala kousek před schodištěm a otočila ho směrem ke mně. „Prosím, nech mě ti to vysvětlit." „Co mi chceš vysvětlovat Isabello?! Vždycky jsme byli všichni jako sourozenci, jako bratři! Kdy jsi mi to chtěla říct? Až vás najdu v posteli? Jak dlouho jsi to hodlala před náma tajit?!" „Já, chtěla jsem ti to říct, hned jak..." „Co? Hned, jak co?"

Podíval se za mě, kde stál opodál Jace a Harvy a pak zpátky na mě. „Jak jsi nám to mohla udělat?" zeptal se se zklamáním v hlase. „Tak počkej. Já? Rane, byli jste mrtví. Mrtví! Trvalo to dva roky, než jsem si na tu díru v srdci začala zvykat. Dva roky! To jsem měla strávit celý život osamotě a smířit se s tím, že umřu sama? Bez dětí a bez někoho, kdo by mě miloval? Je to pět let, Rane. Lecos se tu změnilo a ty si myslíš, že si po tak dlouhé době nakráčíš zpátky do našich životů a čekáš, že bude všechno stejný?! Tak to ses šeredně zmýlil!" Začala jsem na něj už křičet, protože jsem toho měla právě dost.

„Alespoň si mi to mohla říct a nečekat na to, až na to přijdu sám!" Završil to a ráznými kroky si to vyrazil dovnitř. „Izzy..." Položil mi Harvy ruku na rameno. „Nechte mě bejt." Setřásla jsem mu jí a taky odešla.

V očích mě pálili slzy, a tak jsem co nejrychleji našla cestu do pokoje a tam jim nechala volný průběh. Opřela jsem se o dveře a sjela po nich dolů. Přišel ke mně Richie a začal mi slizovat tváře, jako by je chtěl usušit. „Ach, Richie." Pohladila jsem ho po hlavě a cítila jeho věrnost a lásku.