Mezi námi, Tute ✔

kapitola 1.

Doba ve které žiji není nijak zvláště příjemná.. Poslední dobou je sucho, úroda je mizerná a tady v Thébách dvakrát tolik. Je zde málo jídla a mnoho hlídek. Naše rodina je chudá a tak musím dělat i věci, které mi jsou proti srsti. Krást. 
Plížila jsem se stínem, který vrhala hliněná budova nalevo. Mým cílem byl tentokrát obtloustlý voják, který byl cítit pivem. Sledovala jsem ho už nějakou tu chvíli. Stačil jeden šikovný pohyb s ten váček s penězi by mohl být můj, ale...

"Ty zlodějko! Já ti dám krást!" vykřikl a za ruku se mnou smýkl o zem. Dosti bolestivě jsem si odřela tvář, až mi po líci stekla kapka krve. Dál mě táhl po zemi až k vchodu do hostince. 
"Nech ji být," ozvalo se nám výstražně za zády. Voják se otočil a hrubě mě zvedl zpátky na nohy. Proti nám stál muž, zahalený v dlouhé kápi, v tmavých očích odhodlání a v ruce středně dlouhá dýka.
"A ty jsi kdo, že si dovoluješ?" zachrčel ten opilec za mnou a zmáčkl mě ještě více. Na protest jsem se zavrtěla, ale to už mě na krku šimral studený kov. Jako na povel jsem znehybněla a očima se rozhlédla kolem. Jako naschvál ani jedna hlídka. Normálně jsem se jim vyhýbala, ale teď bych je potřebovala více než kohokoliv jiného. Moje zoufalost musela být asi zjevná, protože ten cizinec znovu opakoval onu větu. Jen o trochu důraznějším tónem. Bohužel, ten násilník se jen zasmál a při záklonu hlavy trochu povolil svou ruku. Okamžitě jsem se chopila příležitosti a vší silou mu dupla na nohu. Zaryčel jako zraněné zvíře a já se mu vytrhla. Možná bych i utekla, kdyby mě ovšem nezachytil ten cizinec. Jeho ruka byla bohužel rychlejší.
"Ještě jsme spolu neskončili, ty malá..."
"Pozor na jazyk," přerušil ho ten neznámý a společně se mnou odešel. Jen co jsme zabočili za roh, otočil si mě čel k sobě.
"Proč jsi ho chtěla okrást?" Nad jeho otázkou jsem se opovržlivě ušklíbla. 
"Není to jasné? Není tu co jíst, všechno je moc drahé a já mám dva sourozence. Je sucho, nikdo na tom není dobře, kromě faraona a té jeho smečky," šeptala jsem k němu důrazně a jemu ztvrdly rysy. Pevně zaťal čelist a také barva v jeho očích značně ztmavla. 
"Kdyby tě někdo slyšel, už bys měla vyřízlý jazyk. Nepokoušej svoje štěstí," promlouval ke mně důležitě. Jen jsem se kousek přiblížila, abych nemusel mluvit nahlas. 
"Většina lidí tady pochybuje o jeho existenci. Nikdy nevychází ven, nikdy se nepodívá mezi svůj lid. Je to zbabělec. Kdyby tu stál, dostal by ode mě facku."
"Není takový, jaký myslíš," odporoval mi a já se jeho vtipu zasmála. 
"Ty se s ním snad znáš?" zeptala jsem se z úsměvem, který mi ovšem neoplatil. 
"A když ti odpovím, že ano?" V údivu mi chtěla poklesnout brada, ale včas jsem se zastavila. 
"Tak že ho pozdravuji a že se má brzy vzpamatovat."
"A od koho ho mám pozdravovat?" Otočila jsem se v půlce kroku a na vzdálenost asi dvou metrů se mu podívala zpříma do očí. 
"Od Netikeret."

Den se střídal se dnem, až od té události uplynulo 10 dní. Pochopitelně jsem si z cizincova kázání nedělala hlavu. Drobné krádeže jsem prováděla pořád, protože bída postupovala. Lidé se začali bouřit a onen osudný den se shromáždili na prostranství před branou do paláce. Byla to skvělá příležitost. Plížila jsem se mezi burácejícím davem a přitom sahala lidem do kapes. Brzy jsem byla vlastníkem tučné kořisti.
"To je ona!" Otočila jsem se za tímto výkřikem a uviděla skupinu vojáků, která se ke mě přibližovala stále rychleji. Rozhodla jsem se zmizet v davu, ale byla jsem v obklíčení. Z každé strany postupovali vojáci. Když už jsem zahlédla mezeru mezi lidmi, která přišla jako vnuknutí bohů, ucítila jsem na své paži dotek. Pak se v mém zorném poli objevila pěst a dál už byla jen tma.

Probudila jsem se ve vězení. Na tvrdé pryčně a ve svém zaprášeném oblečení. Zamřížovaným okénkem v rohu nad mým nocovištěm profukoval větřík. Byla noc, nebo spíše pozdní večer, celu ozařovaly paprsky zapadajícího slunce. S pocitem zoufalosti jsem si sedla do rohu místnosti a stulila se do klubíčka. Nechala jsem slzám volný průchod a seděla tam snad hodinu. Najednou vrzly dveře a do místnosti vstoupily dva vojáci. Hrubě a bezcitně mě popadli za paže a vyvedli ven. Kráčeli jsme dlouhou chodbou a až já jsem přerušila ticho.
"Kam mě to vlastně vedete?" řekla jsem nevýrazným hlasem a dost mě překvapilo, když mi jeden z mužů odpověděl: "Máme tě předvést před našeho Faraona." V tu ránu mě polil studený pot. To ten cizinec! Určitě mu řekl vše, i moje jméno. Z úst se mi vydral utrápený vzdech.
A ani ne deset minut poté jsme kráčeli k velikým dveřím. Jeden ze strážců mě zavedl dovnitř a pustil. Stáli jsme v něčem podobném lázním. V zemi byla nádrž s teplou, kolem bylo seřazeno pět služebnic a všude byla cítit omamná vůně olejů. Podezřívavě jsem se otočila kolem dokola.
"Co to má být?" Voják se jen uchechtl a postrčil mě směrem k vodě. 
"Jak mám vědět, že ta voda není plná nějakých potvor?!" vykřikla jsem na protest a znovu se tomu muži vytrhla. Ten si jen frustrovaně promnul kořen nosu a ukázal na jednu ze služebnic. 
"Vlez do té vody," rozkázal jí. Ona uposlechla, sundala si šaty a ponořila se do koupele. Blaženě vydechla a vylezla. Celá a neokousaná. 
"No tak dobře," vydechla jsem, ale ten muž se ani nehnul. Chvilku jsem těkala mezi ním a dveřmi. 
"Já se před vámi svlékat nebudu!" 
"Vážně?" pousmál se a poškrábal se na bradě. Vzdorovitě jsem se mu podívala do očí a setrvala tak několik dlouhých vteřin, než rezignoval a otočil se. Rychle jsem se vysvlékla a vlezla do teplé vody. Bylo to opravdu příjemné. Služky mě omyly, oblékly a učesaly. S rozpačitým zamračením jsem se podívala na svůj úbor. Místo roztrhaných šatů, které jsem běžně nosila celých sedmnáct let, jsem na sobě měla šaty hodné královny. Kolem krku se mi obtáčel kruh z dřevěných korálí, ze kterého se táhly dva pruhy látky. Ty se opět spojili až někde u pasu, kde mě stahoval pásek rovněž z korálků. Odtud se mi až ke kotníkům vlnila dlouhá sukně. Celý komplet byl v bílé nebo béžové barvě a na můj vkus byl hezký. Až na ten výstřih, který byl někde pod prsy propojen úzkými proužky, aby neodhalil celé mé břicho.
"Proč?" Otočila jsem se kolem dokola až za mnou šaty zavlály.  Ten voják si mě s uznalým pohledem prohlídl a pokynul služebným. Vzal mě za paži a odvedl pryč. Znovu jsme procházeli spletí chodeb a místností. Nakonec jsme skončili v rozlehlé síni. Stálo tam vyvýšené lůžko, lenoška, stolek a trůn. Ovšem rozhodně to nebyl trůnní sál. Proto mi bylo divné, že jsem skončila tady. 
"Pro-.." větu jsem nedokončila, protože nebylo komu ji říct. Ten muž prostě zmizel. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a radši si prohlížela výzdobu pokoje. Všude byl klid až se někde za mnou ozvalo: "Tyto šaty ti sluší více, než ty roztrhané." Strnula jsem jako socha z kamene. Po pár dlouhých vteřinách jsem se otočila a uviděla toho muže. Toho muže z nočního města. Jen byl tentokrát jinak oblečen. Na sobě měl modrobílé roucho, kolem pasu zlatý pás ozdobený amulety. Na krku se mu houpal přívěšek scaraba, vlasy měl sepnuté vzadu do drdolu. Z toho pohledu mi vyschlo v krku a kolena se rozklepala. 
"To není pravda, že ne?" zeptala jsem se se značnou panikou v hlase v domnění, že je to všechno jen špatný vtip. 
"Co nemá být pravda, Netikeret?" zeptal se a v hlase měl hravost. 
"Nejsi faraon, že ne?"
"Nemůžu ti lhát, Neti, takže ano, jsem faraon. Proč tě to tolik děsí? Tam venku jsi mi připadala jako dívka, která má odvahy na rozdávání." S každým slovem se o krok přiblížil a já s každým jeho krokem couvla. Po chvíli mě zastavila zeď. Stála jsem tam, bezbranná, uvězněná v pohledu jeho uhrančivých očí. Ze strachu a zoufalosti mi stekla slza po tváři. Jistě mu to neuniklo, protože se najednou zastavil a o dva kroky se vzdálil. 
"To se mě vážně tak bojíš?" zeptal se tiše a v hlase se mu odrážela nejistota, která se ale nemohla rovnat té mojí.
"Co se mnou uděláš? Já to tam venku tak nemyslela, já nechtěla, já-..." zmkla jsem protože se rychlým krokem přiblížil ke mně. Natlačila jsem se zády na stěnu a nechala stéct další slzu. Zavřela jsem oči a čekala na okamžik, kdy vytáhne z opasku tu dýku a vbodne mi jí do krku. 
"Neplač, neublížím ti," zašeptal a přejel mi prsty po tváři. Ucukla jsem pod jeho dotykem a celým tělem uhnula. 
"Prosím," zašeptala jsem do prázdna a svezla se po zdi do sedu na zemi. Sklopenou hlavu jsem si opřela o kolena a zavřela oči. Uslyšela jsem, jak si klekl vedle mě a následně jsem ucítila jeho dlaň na svých zádech. 
"Myslím to vážně, nemusíš mít strach. Nic ti z mé strany nehrozí," promlouval tiše a probíral se mými vlasy. Opatrně jsem zvedla hlavu a pohlédla na něj zpod řas. Klečel u mě a díval se na mě s pochopením v očích. 
"Co mám tady dělat?" zeptala jsem se tiše jeho směrem. Znovu mě pohladil po holých zádech. (pozn. a. : Šaty měla jen zepředu přes prsa, záda měla až do pasu holá) 
"Teď se prospíš. Budeme mluvit zítra," dodal a zvedl mě i sebe. Pak, když jsem to nejmíň čekala, mě zvedl do náruče a popošel se mnou k lůžku. Opatrně mě položil, přikryl přehozem a odešel. Zavřela jsem oči, usínala, ale najednou se plocha postele prohnula pod vahou dalšího těla. Okamžitě jsem otevřela oči a prudce se posadila. Vedle mě ležel Tutanchamon, faraon svlečený do půli těla. Vyděšeně jsem vykulila oči a těkala s nimi po místnosti i po jeho výsosti. 
"Co tady děláš?" dostala jsem ze sebe.
"Je to moje ložnice, chodím sem spát," odpověděl mi a položil se na bok. 
"Aha," řekla jsem prostě a lehla si zpět. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, což se mi povedlo ve chvíli, kdy si mě Tutanchamon přitáhl do náruče.