Mezi námi, Tute ✔

kapitola 6.

Jeho výraz jste měli vidět. Byl šokovaný a jako přikovaný seděl na posteli a propaloval mě očima. 
"Jak to myslíš?" řekl ztěžka, jako kdyby měl v krku písek. 
"Včera jsem udělala tu chybu, že jsem se vrátila do paláce. Nikdy jsem neměla potkat tebe, nikdy jsem se neměla účastnit protestů a hlavně, nikdy jsem ti neměla dovolit, aby ses mě dotkl!" vyprskla jsem na něj jedovatě, otočila se na patě a běžela pryč z komnaty. 
"Netikeret, vrať se!" ozvalo se za mnou rozčileně, ale já se ho nebála. Alespoň ne teď. Věděla jsem, že pokud je nyní naštvaný, tak za pár chvil bude přímo rozzuřený. Běžela jsem směrem k hlavní bráně. 

"Neko, potřebuji koně," vychrlila jsem ze sebe, jen jsem doběhla. Neko na to nic neříkal, jen mlčky splnil mé přání. Ani ne za minutu jsem uháněla ulicemi Théb, jižně od paláce. A zanedlouho už jsem jela po pláních kolem skal. Vítr mě šlehal do tváře, zrníčka písku mi létaly do očí. Přes to všechno jsem nezpomalovala. Spíše naopak. 

Vyvedla jsem koně nahoru na nějaká vyšší skaliska. Byl tam odtud krásný výhled. Tedy, byl, do té doby, než se v mém zorném poli objevila družina vojáků. Bezpochyby šli po mně. 

Obrovskou rychlostí jsem se dostala zpátky na hřbet koně a začala ujíždět dál. Měla jsem náskok, který se bohužel pro mě zmenšoval. Za chvíli jsem za sebou mohla slyšet dusot jiných koní a výkřiky povelů. A pak se to stalo.
Koně pode mnou zasáhli vojáci šípem a můj kůň se tedy zřítil k zemi. Já samozřejmě s ním. Vyválela jsem se v kamení, odřela si tvář, ale i přesto jsem to nevzdávala. Vyskočila jsem na nohy a začala utíkat směrem k uzoučké soutěsce. Tam s koňmi neprojedou. 

Bylo to sice jen tak tak, ale stihla jsem to. Vběhla jsem do zúžené části cesty. Bylo mi jasné, že mě brzy chytí, ale bez boje bych se nevzdala. A možná, že bych se i stihla vytratit, kdyby...
"Mně neutečeš," zašeptal mi u ucha, zatímco mě drtil ve svých silných pažích. 
"Neko, pusť mě. Já se nevrátím do paláce, to radši zemřu!" škubala jsem sebou. 
"Dej si pozor, abych ti tvé přání nesplnil," zasyčel varovně a předal mě strážným. Tentokrát se to nezdařilo, příště už to klapne.

Tutanchamon dle mych očekávání zuřil. No, on vlastně nezuřil, on přímo vypěnil vzteky. Hned po mém příchodu do paláce mě nechal zavřít v komnatě. Bohužel to dokázal i přes mé hlasité protesty. Bylo to tak pohoršující. Král říše vede svou královnu jako nějakého vězně. To by mě ani tolik nemrzelo, jako fakt že, jsem ztratila Nekovu důvěru. Ten mě hned po příchodu do Paláce počastovat přísným pohledem a odešel plnit svoje vojenské povinnosti. Takže s největší pravděpodobností hlídat rozšíření nemoci v Thébách.

"Co jsi jsi slibovala od toho útěku?" S těmito slovy přišel Tutanchamon do ložnice. Lehce jsem se zamračila nad jeho chováním a nezúčastněně zavrtěla hlavou.
"Vlastně ani nevím. Bylo toho tady na mě prostě moc, potřebovala jsem si vyčistit hlavu a hlavně být dál od tebe."
"Napadlo tě vůbec, že jsem si třeba od tebe bál? Že za tebe třeba nesu určitou odpovědnost? Doufal jsem že jsi chytřejší Netikeret," jakoby v zamyšlení si promnul bradu.
"Chytřejší?!" ušklíbla jsem se, "Chytřejší bych byla, kdybych tam na pláních skočila ze skály.  Smrt by možná byla lepší než život s tebou," vyprskla jsem jedovatě a naštvaně odkráčela pryč. Měla jsem zamířeno do trůnního sálu, odkud byl překrásný výhled na celé Théby. 
"Kam si myslíš že jdeš?!" 
"Dál od tebe," zašeptala jsem do ticha a došla ke svému cíli. 

U zábradlí jsem se opřela a nechala po své tváři stékat slzu. V dáli už zapadalo slunce a mně se únavou podlamovaly nohy. Věděla jsem ale, že nesmím usnout. Každá další noc tady mě jen víc sužovala a kradla mou svobodu. A hlavně vůli. 

"Nechceš jít spát?" zeptal se Tut, když mě asi o půlnoci našel v trůnním sále pořád na jednom místě.
"Ne, nejsem unavená," odsekla jsem příkře v naději, že mé náznaky pochopí a konečně vypadne. Bohužel jsem jeho inteligenci zřejmě přecenila, protože stále setrvával na jednom místě.
"Netikeret, to že potřebuješ spánek by viděl i slepý. Pojď si lehnout," zkusil to ještě stále po dobrém. To se už ale nelíbilo mně. 
"Řekla jsem ne!" otočila jsem se, ale vlastní nohy mě zradily. Nedostatek energie se projevila a já začala padat na zem. Těsně před tvrdým úderem mě zachránily dvě silné a pevné paže. 
"Kdyby sis jednou nechala říct," zavrčel a já se nad jeho slovy uchechtla. 
"Bez toho by to nebylo ono, Tute," zašeptala jsem a jen svou fantazií jsem si mohla představit jemný úsměv, který se mu na tváři objevil vždy, když jsem použila tuto zkrácenou formu jeho jména. Zavřely se mi oči a já upadla do hlubin osvobozujícího spánku. 

S Tutanchamonem jsem se znovu sešla až při snídani. Věnovala jsem mu skromný úsměv a zasedla do hromady polštářů, přičemž jsem se snažila potlačit sten, když se moje tělo dotklo luxusních potahů. 
"Už nejsi naštvaná?" 
"Jsem naštvaná pouze v případě, že mám důvod, tak neprovokuj," pronesla jsem bez známky humoru a snížila tak náladu v místnosti o pár stupňů dolů.
"Jaký jsi měla důvod tentokrát?" No on mě fakt chce naštvat. Copak si nepamatuje co udělal?!
"Vražda mého rodinného příslušníka ti jako důvod nestačí?" 
"Nebudeme se teď hádat, ano? Musím jít, mám nějakou práci. Ani na krok z paláce," věnoval mi přísný pohled a odešel. A tentokrát jsem měla v plánu ho poslechnout. Nepotřebovala jsem další malér. Bohužel, náhoda a 'štěstí' na sebe nikdy nenechají dlouho čekat. 
Procházela jsem jednou z nejdelších chodeb v paláci, směrem k malé zahrádce na terasách. Celou cestu jsem cítila podivné mrazení v zádech. Za nedlouho jsem měla pochopit proč. Znenadání jsem ucítila prudkou bolest na hlavě a pak už byla jen tma. 

Otřásla jsem se zimou. Ležela jsem na zemi bůhví kde. Moje ruce automaticky nahmataly ránu na hlavě. Pod prsty jsem ucítila zaschlou krev. Zoufale jsem zaúpěla a posadila se. 
"Vždycky mě něco, co já ne," ozvalo se tiše místností. Já sebou škubla a zaregistrovala postavu zahalenou do černého pláště. Okamžitě se mi zúžil dech. 
"Prosím?" vykoktala jsem a snažila se dostat z jeho dosahu. 
"Měl milující rodinu, já ne. Měl přátele, já ne. Měl po čem si zamanul, já ne. A nakonec měl tebe. Ale já tě chtěl taky," pronášel stále stejnou intonací. 
"Promiňte, ale kdo jste?" nechápavě jsem nakrčila obočí. 
"Jsem nevlastní bratr tvého muže, nevlastní bratr Tutanchamona. Jsem nikdo." 
"Přeci jsi mě neunesl jen kvůli závisti, že ne?" 
"Ne, já tě unesl ve tvé vlastním zájmu." 
"V mém vlastním zájmu?" 
"Chtěla jsi přeci utéct z paláce..."
"Kdo jsi?!" téměř jsem vykřikla. Dotyčný si stáhl kápi a já už po několikáté zalapala po dechu. Tentokrát se mi ale do očí nahrnuly slzy a hruď mi sevřela neskutečná bolest. Bolest zrady. 
"Neko?!" 

Vote, nebo komentář potěší <3