Mezi námi, Tute ✔

kapitola 13.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Jen si vzpomínám, že mě Tut zvedl, i se mnou si sedl na trůn a položil si mě na klín. Když jsem mu omotala ruce kolem krku, všimla jsem si ranky. Prstem jsem přes ní přejela a rozmazala tak jeho krev.
"Co ti to udělala?" zašeptala jsem zhrozeně a utřela krvavou šmouhu do rukávu. Nebylo to nic platné, červená tekutina se za chvíli objevila znovu. Chtěla jsem to utřít znovu, ale Tutanchamon mi ruku odtáhl. 
"Nech to být, bude to v pořádku. Není to moc hluboké," zaprotestoval, ale já mu ruku vytrhla.
"Někdo se ti na to musí podívat. Pro někoho dojdu." Slezla jsem z něj a rozešla se směrem ke dveřím. 
"Netikeret, nechoď," zaprosil a postavil se. Pomalu došel až ke mně a chytil mě za předloktí. 
"Nikoho tu teď nechci, jen tebe. Prosím," šeptal a přibližoval se stále blíž. Zašeptal poslední Prosím a naklonil se ke mně. A já, navzdory všem svým přesvědčením, jsem mu vyhověla. On mi položil ruce kolem pasu, já jemu kolem zad. Vyrušilo nás až vrznutí dveří. Byl to Neko. Stál tam nehnutě, jak čekal až ho pozveme dál. 
"Pojď Neko," přivolal ho Tut a pustil mě. Tedy, přestal okupovat moje rty. 
"Povídej příteli, chci to slyšet celé," vyzval Tut Neka a všichni jsme se posadili na zem.
Asi jsem usnula, nevím přesně, ale ráno mě probudilo sluníčko a neskutečné horko, to jak mě Tut ze spaní objímal.
Mluvili dlouho. To bylo jisté. Tut nikdy nespal takhle dlouho a to mohlo znamenat jediné. Až do pozdních nočních hodin si povídali. Opatrně jsem se zpod něj vyprostila a šla se obléknout. Do ložnice jsem se už nevracela a rovnou zamířila do jednoho ze sálů, kde na mě čekal stůl s ovocem, chlebem a jinými pokrmy pro snídani. Zrovna jsem se zakusovala do krajíce, když vstoupil Tut. Měl na sobě lehkou bílou tuniku a přes to azurově modrý plášť.
"Dobré ráno," zívl a také se posadil.
"Dobré. Mluvili jste dlouho, že?" Přikývl a dlaněmi si promnul obličej. 
"Asi o půlnoci jsem tě odnesl do ložnice. Spala jsi na zemi," ušklíbl se a drze mi sebral krajíc od pusy. Ukousl z něj hodně poctivý kus a s nevinným úsměvem mi ho vrátil. Nevěřícně jsem nad ním zavrtěla hlavou. 
"Proč jsi mi neřekl o té sázce?" zeptala jsem se na věc, která mě tlačila už hodně dlouho. 
"Nechtěl jsem tě zranit. Choval jsem se jako hlupák. Jenže... já..." A najednou se tak nějak nemohl vymáčknout. Povzbudivě jsem mu stiskla ruku a zatnula zuby při pohledu na šrám na jeho krku. Naklonil se až ke mně, vtiskl mi pusu na odhalené rameno a svou tvář přitiskl téměř k mému uchu. 
"Miluju tě, Netikeret," zašeptal a já ho objala. 
"Tak to bude jen mezi námi, Tute, ano?" zašeptala jsem mu na oplátku a pevněji se k němu přitiskla. Položil mi ruce kolem pasu a svým obličejem se opřel o ohbí mého krku. 
"Hej! Hrdličky, to si nechte na večer!" zavolal na nás nově příchozí. Tut zavrčel a odtáhl se. Narovnala jsem si šaty a otráveným hlasem ho oslovila: "Neko..." 
"No co je? Mám sice být věrný králi a jeho dynastii, ale zas tak zblízka to vidět nemusím," argumentoval Neko a žmoulal v ruce fík. Dost překvapeně jsem si přikryla pusu rukou.
"Neko!" 
"Od kdy jsi tak pookřál?" Nakrčila jsem obočí.
"Od chvíle, kdy jsem si jistý, že mě tvůj milovaný král nezabije, kdykoliv mě potká na chodbě."
"To ještě stále můžu změnit, příteli," namítl Tut a také se postavil. Dívali se na sebe a mě si nevšímali.
"Nebude se prát, že ne?" Oba dva na mě vrhli krátký pohled a dál se měřili očima. Opatrně jsem si stoupla mezi ně. Vypadalo to, že si mě nevšimli. Skoro jako kdyby vedli konverzaci v duchu. Tak jsem se sebrala a šla do zahrad. 

Usadila jsem se u jezírka a sledovala ibise stojící na mělčině, lotosy na hladině a všeobecně panující klid tady. Natáhla jsem se nad vodu pro jeden květ, abych si ho mohla vetknout do vlasů, ale najednou jsem pocítila prudký náraz do mých zad a překotila jsem do jezírka. Při mém štěstí jsem ale byla v nádechu, takže jsem tu vodu vdechla. Vyplavala jsem nahoru a začala kašlat.
"Netikeret!" K jezírku přiběhli ti dva. Začali se smát jako šílení. 
"Ha ha ha, velice vtipné," ironicky jsem se zasmála a vylezla ven. Tekly ze mě potůčky vody. 
"Až na to, že mě tam někdo shodil!"
"Cože?!"

Tak jsem tady s další kapitolou. Bohužel nebudu moci vydávat bez počítače a wifiny, protože mi dneska přišla faktura za data. 
A sděluji vám, že se pomalu, ale jistě budeme blížit ke konci :)
Koment a vote potěší