Mezi námi, Tute ✔

kapitola 16.

V chrámu jsme byli asi týden. Všichni jsme se už jakž takž dali do kupy. Oba na mě byli strašně moc opatrní a kdykoliv něco mohli udělat za mě, hned se mohli samou ochotou přetrhnout. Občas jsem měla tendence nad nimi protáčet očima. Bohužel pro mě, dny bezstarostného lenivění pomalu končily. A následující dění se mi ani trochu nelíbilo. 

"Půjdu to zkusit. Když se tam objevím já, nic neztratíme," Nekův hlas mě vzbudil z lehkého spánku. Poslední dobou jsem spala pořád. Nedostatek sluníčka a kvalitního jídla a pití se na mně začal podepisovat. Byla jsem trochu malátná a slabá. 
"Co chcete zkoušet?" zamumlala jsem a převrátila veškerou pozornost na sebe. 
"Neko se chce jít podívat nahoru," odpověděl mi polohlasem Tut, ale i to stačilo, abych se dostatečně probrala. 
"Cože?!" okamžitě jsem spustila nohy ze svého provizorního lůžka. Seskočila jsem na zem a rychle přišla k nim. 
"To žertuješ, ne? Nikam nejdeš!" Vytáhla jsem obočí a založila si ruce v bok.  
"Musím zjistit kolik vojáků nám zůstalo věrných. Takhle to nemůže zůstat. Vždyť se podívej na sebe, vypadáš jako mrtvola. Musíme začít jednat." A najednou byl pryč. 
"Kruci, Tutanchamone, udělej něco!" křikla jsem na svého muže, ale ten jen pokrčil rameny. A tak nám nezbylo nic jiného než si sednout nahoru na oltář a čekat. Chvíli se nic nedělo, ale brzy se nahoře začalo něco konat. Strop nad námi začal vibrovat stovkami kroků. 
"Tute?" Hlas se mně chvěl. Tut neodpovídal, jen tiše polkl a dál sledoval dveře.
"Tute?!" Tentokrát se na mě podíval a rozšířil oči. 
"Ať se stane cokoliv, mysli na to, že tě miluju, dobře?" A v ten moment vojáci vyrazili dveře. Skrz křečovitě sevřené hrdlo se mi vydral výkřik. Tut seskočil a postavil se přede mě. Já se stulila do klubíčka co nejdál od vojáků, i když to moc dobře nešlo. Vojáci křičeli jeden přes druhého, a v podzemních prostorách se to ještě o to víc ozývalo. 
"Ticho!" zakřičela jsem do vřavy, ale letmý pohled po mě vrhlo jen pár vojáků a Tut. Těm mladým hochům se ve tváři na okamžik objevila lítost.
"Faraone Tutanchamone, jsi připraven zemřít?" zeptal se jeden ze zrádců. Poděšeně jsem seskočila z oltáře a dříve než mě stačil zastavit, postavila jsem se před něj. Před muže kterého jsem milovala celým srdcem. 
"Neti, ne," zaúpěl Tut a snažil se mě dostat zpátky. 
"Mlčte všichni!" zaječela jsem a pak náhle strnula, protože oni mě uposlechli. Náhle by se v místnosti dalo slyšet pochodování mravence. 
"Faraon ani já za nic nemůžeme, nemáte právo nikoho zabíjet. Váš vůdce už nežije, nemusíte se řídit jeho příkazy. Můžete se sami svobodně rozhodnout, na čí straně chcete stát. Nemusíte tohle dělat!" Moje slova se odrazila od stěn a jako ozvěna se mi vrátila zpátky. Viděla jsem úsměv na tváři několika vojáků, viděla jsem klesající zbraně. Téměř jsem si dovolila doufat, když...
"Jí zabijte jako první!" 
"Ne!" zařval Tut a pokusil se mě zakrýt, ale už to nestihl. Jeden z mužů mě popadl za vlasy a trhl mnou. Za obrovské bolesti jsem byla nucena si kleknout. Voják mi dalším trhnutím zvrátil hlavu dozadu a na krku mě brzy šimral chladný kov. Tutanchamona drželo asi sedm vojáků, ale přeci se vzpouzel. Po tváři mi začaly téct slzy. Odvážným pohybem jsem si strhla přívěsek z krku. Zadívala jsem se přímo na něj, na bolest v jeho očích. Poslala jsem přívěsek po zemi až k jeho kolenům. 
"Mezi námi, Tute," zašeptala jsem a zavřela oči.

Měl to být konec, ale nebyl. Náhle do dveří vrazil Neko s hloučkem vojáků. Využila jsem náhlého překvapení a vytrhla se svému vězniteli. Vrhla jsem se směrem k příchozím, protože ti mi mohli umožnit úprk do bezpečí. Tut se ke mně přidal. Neřekla bych, že by se bál, ale neměl žádnou zbraň. Najednou se uvnitř rozpoutalo peklo. Zbraně řinčely a krev tekla po podlaze. To jsem ani nijak nevnímala, jako náhlý pád jednoho z těl. 
"Neko!" Se sklouznutím po podlaze jsem se dostala až k němu. Snažila jsem se nevnímat šířící se rudou skvrnu na jeho břichu. Uchopila jsem jeho obličej do dlaní. 
"Neko, buď tu se mnou, prosím," zašeptala jsem a dívala se do vyhasínajících očí. 
"Netikeret, slib mi něco," zachrčel a já okamžitě přikývla.
"Když to bude chlapec, poj-... pojmenuj ho Neko." Dořekl tuto větu a vydechl naposledy. Všechno jsem to vnímala jako v transu. Možná mě někdo chytil za rameno, možná to byl Tut, kdo mě odnášel. Mohla jsem vnímat jen tu šílenou bolest v srdci.