Mezi námi, Tute ✔

kapitola 4.

Pardon, že vás zdržuji, ale neměl by někdo nápad, koho obsadit do role Netikeret a Neka? Děkuju :)

"Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se mě už snad po desáté Tut, když jsem jen tak, jako tělo bez Kaa (Duše), seděla na opěrce trůnu a bez pohybu se dívala do prázdna. Můj král si povzdechl, svezl se na kolena a poklekl přede mnou. Taková ironie. Opřel si bradu o má kolena a vzhlédl k mému obličeji. Věnovala jsem mu uslzený pohled, než jsem se mu vrhla kolem krku. Pevně mě sevřel v náručí a kolébal se mnou ze strany na stranu. Mě samotnou překvapilo, jaký šok ve mně vyvolal pokus o zabití faraona. Za tu krátkou dobu se můj postoj k němu hodně změnil, velký podíl na tom měla včerejší noc. Při té vzpomínce se mi žene krev do tváří. S trochou nadsázky jsem mohla říct, že ho mám ráda.
"Byl nemocný. Už jsem to jednou viděla," šeptala jsem mu do ramene. Jeho tělo pode mnou trochu ztuhlo. Narovnal se s vážnou tváří a postavil mě. Spojil své dlaně s mými a zakotvil očima v mém pohledu.
"Ty tu nemoc znáš?" 
"Jednou jsem viděla ženu se stejnými příznaky. Byla šílená," řekla jsem a otřásla se nad vzpomínkou na bezhlavé tělo.
"Museli jí zabít. Je to přenosné a neléčitelné."
Náhle se v Tutově pohledu objevil výraz, při kterém jsem instinktivně couvla o dva kroky. 
"Netikeret, jdi do své ložnice," přikázal mi a já v rámci sebezáchovy odešla. Ovšem ne tam, kam jsem byla poslána.

"Jak to chcete řešit?" zeptal se Tut přihlížejících lidí. Seděl na svém trůnu a před ním stáli tři muži. Neko a dva další, podle oblečení, generálové. 
"Omlouvám se, že jsem se zpozdil. Měl jsem nějaké vyřizování." S těmito slovy přišel do síně vezír. Tut na něj pokývl hlavou a opět se rozhlédl po tvářích svých společníků. Ve tváři měl vepsané obavy a ruce se mu chvěly. To jsem viděla i z dálky své skrýše za jedním z tlustých sloupů. 
"Obávám se, že choroba je opravdu neléčitelná. Vaše domněnky mi před chvílí potvrdila královna." Při zmínce o mně jsem se ještě více stáhla do stínu. 
"Co navrhujete, můj pane?" zeptal se vezír. Tut se pohodlně opřel v křesle. 
"Neko?" otočil zrak na prostředního muže. 
"Není jiná možnost, než to hlídat a zabít každého nakaženého. Bez ohledu na stáří či pohlaví," řekl Neko a v hlase se mu ozývala mrazivá nesmlouvavost, kterou má každý voják, každý, kdo někoho zabil. 
"Prozatím zesilte stráže. A sežeňte informace. To je pro dnešek vše, nechte mě samotného," řekl bezbarvým hlasem a jen co za jeho bývalou společností zaklaply dveře, seskládal se v trůnu do sedu tak, že měl bradu opřenou o kolena a výrazem bez emocí hypnotizoval malou mozaiku ve stěně vedle dveří. 

Tichým krokem jsem se neslyšně a hlavně nenápadně přesunula do prostoru za trůnem. Tam se otočila a zvučným hlasem přerušila ticho.
"Musíš to udělat, že?" 
Ozvalo se jen frknutí. Popošla jsem vpřed, takže jsem stála jen necelé dva kroky od trůnu. 
"Slyšela jsi všechno?" odpověděl mi otázkou a já překonala i zbývající vzdálenost. Opřela jsem se bokem o opěrku trůnu, takže jsem se vlastně hrudníkem opírala o jeho rameno. Opatrně jsem mu položila ruce na rozehřátou kůži. Trošku sebou cukl, ale neuhnul. Začala jsem mu systematickými pohyby třít ramena a zátylek. Cítila jsem, jak se pod mým dotekem uvolňuje. 
"Slyšela jsem každý kousek vašeho rozhovoru. Už vědí, co je to za nemoc?" 
"Ne," zašeptal a já pocítila, jak moc ho to štve. 
"Moje babička tu nemoc už jednou zažila. Mohla by nám pomoci," nadhodila jsem a sledovala, jak se znovu napnul jako struna. Rychle se otočil, takže jsem málem upadla, ale pevně mě zachytil. 
"Kdy bydlí?" Stručně jsem mu popsala místo babiččina bytí a ani ne do dvou hodin už s námi seděla v 'polštářovém rohu' trůnního sálu. 

"Vy víte co je to za nemoc?" zeptal se Tut, když jsme se pohodlně usadili. V rohu za mnou stál Neko a jeho vtíravý a zkoumavý pohled se mi zavrtával pod kůži. 
"Jak by ne... Vždyť jsem také jako první zkusila vyrábět léky," odvětila má babička klidně a bylo slyšet, jak se Neko prudce nadechl. Nebylo se čemu divit. Na faraonův rozkaz se mohl ztrhat, jak obcházel všechny mudrce a stařešiny, jestli neví něco o té nákaze. A právě teď tu seděla žena, která podle všeho znala lék. 
"Je to nemoc zkaženého masa. Kdysi někdo vhodil do Nilu látku, která znečistila proud vody až do moře. Ryby tuto látku akceptovaly a žijí v pořádku. Když se ale tato látka dostane do lidského těla, stane se z člověka vzteklá a agresivní stvůra," dokončila příběh. Přísahám, že jsem poslední chvíle snad ani nedýchala. Poté vysvětlila jednomu z palácových lékařů systém na výrobu léků a Nekova eskorta jí dopravila domů. 
"Máš milé příbuzné," zašeptal mi Tut za zády a pevně mě sevřel v bocích. Vymanila jsem se z jeho objetí a šla sledovat západ slunce z otevřené části sálu. Věděla jsem, že půjde za mnou. Poslední dva dny mě prakticky nespouštěl z očí. 
"Co se s tebou děje, Neti?" Zastavil se asi půl kroku ode mě. Přesně ve vzdálenosti, kdy se mě nedotýkal, ale zároveň jsem jeho přítomnost nemohla přehlížet. 
"Nevím... Je toho na mě moc. Ještě před pár týdny jsem si nedovedla představit něco takového a teď je to moje realita. Dej mi čas, Tute."
"Tolik, kolik budeš chtít," zamumlal a odešel. Prostě mě tu nechal, napospas vydanou svým vlastním úvahám a myšlenkám. A že těch úvah bylo. 

Šla jsem podél zdi jednoho z domů. Byl postaven z hliněných bloků, do kterých byly vyryty značky. Byla to ta nejkratší cesta k tržišti. Všude bylo cítit bahno. Po dlouhé době zapršelo. Lidé byli celí umazaní, ale šťastní, že je bída pryč. Tancovalo se v ulicích, všude panovala dobrá nálada. 
Procházela jsem kolem prvních stánků, když jsem ji zahlédla. Byla umolousaná, neumytá, očividně ztracená. V naivním pomyšlení jsem k ní přistoupila a nabídla pomoc. Hned se na mě podívala a já poprvé v životě ucítila strach. 
Dvě nepřirozeně zažloutlé oční bulvy ohraničovala krvavá stopa, nepříčetně rozšířené nosní dírky, u úst našedlá pěna. 
Z paniky jsem udělala krok zpět. Nohy se mi smýkly na kaluži bahna a já spadla přímo před ni. Bolest, která mi projela zády když mě řízla nožem, byla nesnesitelná. Zavila jsem jako raněné zvíře a odskočila stranou. Ze všech stran se blížili strážní. Obklopili tu ženštinu a jejich velitel jí jedním prudkým pohybem usekl hlavu. Seděla jsem tam, krev mi stékala po zádech a na bosých nohou jsem cítila teplou rudou tekutinu, která patřila oné ženě. 
Zoufale jsem se podívala stranou a uviděla chlapce asi v mém věku, jak opatrně vykukuje zpoza jednoho stánku. Na sobě měl jednoduchou bílou tuniku s modrým lemováním, na krku přívěsek, na nohou sandály. Byl tam. 
Najednou se všechno rozmazalo a ze všech stran se blížili nemocní. Šílení. Sledovali mě a já byla kořistí. Něčí paže se kolem mě utáhly a já se začala bránit, kopat a křičet. 
"Netikeret, probuď se!" zazněl něčí rozkaz a já se jako na povel rozplakala. Schoulila jsem se do klubíčka a začala sebou hýbat ze strany na stranu. Všichni začali mizet, až mi došlo, že já sebou nehýbu. To někdo hýbe mnou. 
"Už to je dobré, byl to jen zlý sen," opakoval klidným hlasem a tiskl si mě k hrudi. Ani nevím, jak se vzal v mé ložnici. Jistě vím, že jsem šla spát sama. 
"Tys tam byl... Tys viděl co mi udělala," šeptala jsem rozrušeně a svírala mezi prsty látku jeho oděvu. 

Neodpovídal. Ani nemusel, protože mě celou dobu hladil po celé délce jizvy, která se mi táhla od levé lopatky po oblast kříže.
"Jo... A od té doby jsem tě hledal..."