Mezi námi, Tute ✔

kapitola 5.

Najednou se mi nedostávalo vzduchu do plic. Začala jsem kašlat a dusit se. Ze všech stran se sbíhali lidé, které Tut volal k pomoci. Už jsem téměř nic neviděla, ztrácela jsem vědomí, když se do mých útrob dostal životodárný vzduch. Na svých rtech jsem ucítila slzu. Další impulz vtlačil do mých úst trochu vzduchu. 
"Netikeret, dýchej," promlouval ke mně Tut a znovu mě políbil. Ne, on mě nepolíbil, on mi vdechoval život. Předával vzduch ze svých plic do těch mých. (pozn. autorky: Musím používat slovo VZDUCH, protože se obávám, že KYSLÍK v té době ještě neznali)
Pokusila jsem se ho poslechnout a najednou to šlo. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Rozmrkávala jsem slzy, které se mi nahromadily v očích. 
Bokem, téměř u nás stál Neko se starostlivou vráskou mezi očima. Na toho jsem zaostřila první. Pak jsem se obrátila na toho, který se mnou stále seděl na lůžku a podpíral mě v bocích. 
Nikdy bych neřekla, že může člověk vypadat tak krásně, když je rozespalý. Já vždy vypadám jako opelichané ptáče. Moje vlasy jsou v jednom velkém chumlu, celá jsem ulepená a kolem očí mám tmavé kruhy. 

On ne. On měl vlasy rozpuštěné, ale normálně učesané, byl oblečen do bílé košile a na krku se mu houpal přívěsek Ankhu. 
"Co se stalo?" zeptal se, když se konečně uráčil mě pustit. Nejistě jsem pokrčila rameny. To už ale do místnosti vběhl lékař. Všechny, včetně krále vyhnal ven a prohlídl mě. Nebudu vám to popisovat, protože mně samotné to bylo nepříjemné. 

"Dám vědět faraonovi," oznámil mi, když to všechno skončilo. Paradoxně mi neřekl, co objevil. 
"A... Co mu chcete říct?"
"Že prozatím nečekáte dítě a ten záchvat byl způsoben vdechnutím vlasu." 
Jen jsem překvapeně zamrkala a za pár vteřin u mě seděl Tut. Nervózně těkal očima po mém těle a vůbec nevypadal na to, že by měl v úmyslu si jít ještě lehnout. 
"Jdi spát," řekla jsem smířlivě a trochu do něj šťouchla. Nechápavě naklonil hlavu na stranu. 
"To v žádném případě."
"Ale ano, běž, už tě tu nechci," vykázala jsem ho s úsměvem. Lehla jsem si na bok zády k němu a pokoušela se usnout. Stejně si mě přitáhl na hruď.

Další týden jsem trávila jen v paláci. Znuděně jsem si prohlížela prostory mého 'vězení', promlouvala se služebnictvem, nebo hrála s Nekem senet. (p.a. To je hra, která se ve starém Egyptě hrála... Nic o tom nevím, poradil strejda Google) 
Ovšem osmý den se stal něčím neobyčejným. Objevila jsem tajnou chodbu, která vedla z paláce. Její vchod se nacházel ve výklenku vedle vstupní síně a dál tento prostor pokračoval temnou cestou, která ústila u tržiště. Evidentně tento vchod používal Tut, když chodil na tajno ven mezi lid. A já se rozhodla udělat stejný čin. 

"Tady je kápě, má paní," zašeptala Tetti, jedna z mých služebnic, která mi asistovala při převlékání do mého 's davem splývajícího' oblečení. 

Bylo něco okolo půlnoci, když jsem nikým nespatřena vyšla z tajné chodby. Měla jsem v plánu jít se podívat na bratra. 
Pomalu a rozvážně jsem šla tou známou cestou a mou mysl zaplavovalo mnoho vzpomínek. Třeba ta, jak jsem se ze přetahovala o provaz se svým bratrem, nebo jak jsme se zde prali v blátě když zapršelo. To všechno už bylo nenávratně pryč. Teď jsem byla jen Tutanchamonova manželka. Jen nástroj k udržení dynastie. Jen něčí věc. Teď ale ne. Teď jsem byla skryta ve stínu budov, sama a svobodná. Tedy na ten čas, než se zase vrátím do paláce. 

Nebyla jsem daleko od našeho domu, když jsem uviděla známou postavu. 
"Sethi?" vydechla jsem úlevně. Můj bratr ale sebou tak nějak podivně trhl a mojí úlevu nahradil strach. To nemůže být pravda, on přeci nemůže být...
"Netikeret, uteč, prosím. Já ti nechci ublížit," zašeptal zlomeně a děsivě sebou škubal, jak se snažil bránit se agónii. Pak ale jako by to vzdal, padl na čtyři a zavyl jako zvíře. Během vteřiny se zvedl a vyrazil směrem ke mně, oči nepřirozeně rozšířené a u úst nažloutlou pěnu.

Vydala jsem přidušený výkřik, otočila se na patě a utíkala zpět po cestě k tržišti. Uhýbala jsem mezi ponocujícími lidmi a snažila se nevnímat ten šílený ryk, který doprovázel mého bratra. Ve snaze ho setřást jsem zabočila do jedné z postranních uliček, abych se vzápětí mohla s šokem zastavit na místě. Ta ulička byla slepá. Hlasité kroky mi napovídaly, že jsem v pasti. 

Odcouvala jsem panicky až ke zdi a se srdcem v krku sledovala každý krok svého šíleného bratra. 
"Já to tak nechci," zašeptal, na chvíli přešel do normálu, ale pak se jeho oči znovu proměnily. 
"Pomoc! Pomozte mi někdo!" zaječela jsem z plna hrdla a přitiskla se ke zdi, jako bych jí mohla propadnout. 

Zdálo se, že mně nikdo neslyšel. Ani jsem se nenadechla a mojí tvář zasáhla krev. Ozvalo se bolestné zavytí a bratrovo tělo padlo nehybné na zem. Přede mnou stál osoba v kápi podobné té mojí. Okamžitě jsem ho poznala. Se slzami v očích jsem využila nenadálé chvilky a rozběhla se ulicí pryč. Nedoběhla jsem daleko. Na tržišti mě dostihl a prudkým pohybem mě přitiskl ke zdi jednoho z domů za zvědavých pohledů přihlížejících lidí. Chytil mě pod krkem tak prudce, že mi přepadla kápě dozadu a na chabé světlo loučí se dostala moje zakrvácená tvář.
"Tutanchamone pusť mě!" vyprskla jsem po něm vztekle. Párkrát jsem sebou zaškubala, ale oproti jeho síle jsem byla bezmocná.. A to se mu říkalo mrzák.
"Ty jsi se asi zbláznila, ne? Vždyť jsi..." svou větu nedokončil, protože jsem mu do ní skočila. 
"Byl to můj bratr! Zabil jsi mi bratra!" začala jsem vykřikovat jako šílená. 
"Byl šílený, byl nakažen tou nemocí, mohl tě zabít!" 
"Ne! Máme léky! Mohl to přežít, ale tys ho zabil!" Na nic jsem nečekala a odstrčila ho. V takovém rozpoložení mě ani nenapadlo hledat tajnou chodbu. Rozběhla jsem se přímo k hlavní bráně. Tam se mi ale strážní postavili do cesty. 
"Pusťte mě dovnitř," procedila jsem přes zuby a setřela si slzy a krev z obličeje.
"Z rozkazu faraona nesmíme."
"Jako vaše královna vám přikazuji otevřete mi tu bránu!" Strážní mi nevěřili. Možná chtěli i něco namítat, ale to u se k nám přihnal Neko a ještě v rozběhl přistál na kolenou u mých nohou. 
"Má paní, odpusť jim tu křivdu, neznají tě," zašeptal zbožně s pohledem zaklesnutým v zemi. Vojáci, náhle, klesli na kolena a odříkali své omluvy. 
"Otevřete. Tu. Bránu," oddělila jsem každé slovo zvlášť mrazivým tónem hlasu. Během pár chvil jsem měla cestu volnou. 

Probíhala jsem chodbami a služební mi uhýbali z cesty. Sotva jsem rozrazila dveře své komnaty, rozbrečela jsem se naplno. Jako velká voda jsem se přihnala k umyvadlu, kde jsem svlažila svůj obličej. Ne že by to pomohlo, jen jsem se nechtěla nakazit tím šílenstvím. Pak jsem si se slzami v očích vzala polštář a sesunula se u zdi do sedu, ten kus látky zmuchlaný v klíně. Říci že jsem brečela by bylo pošetilé. Já měla místo očí dva Nily. A proud sílil, dokud jsem vyčerpáním neusnula. 

Pod sebou jsem cítila měkkou matraci a vedle sebe tichý povzdech. Okamžitě jsem otevřela oči a odskočila z postele. Na ní seděl Tut s nečitelným pohledem. 
"Budeš se mi stranit do konce svých dnů?" 
"Ano. Ano budu," odpověděla jsem sebejistým hlasem a opřela se zády o sochu, která zdobila schodiště k lůžku. 
"Neuvědomuješ si, jakou chybu děláš," řekl mrazivě. 
"Už jsem jednu udělala. Včera jsem se vrátila do paláce."

------------------------------------------------------------

Vote a komentář potěší <3 

Mika