Mezi námi, Tute ✔

kapitola 9.

"Cože jste našli u cel?" dostala jsem ze sebe přes úplně sevřené hrdlo. Ne že bych ho neslyšela, spíš jsem nemohla uvěřit tomu, že mi ten Scarabeus spadl z krku.
"Přívěsek scarabea, má paní," uklonil se vezír. Ještě že na něm není moje jméno. To by bylo už totálně v háji. 
"Toho scarabea, kterého vám daroval faraon o obřadu," doplnil se vezír. Kruci! V duchu jsem úpěla. Na tom přívěsku nemuselo být moje jméno a stejně to bylo v háji. Bude mě čekat soud za zradu a za spolčení s Nekem. 
"Ayi? Necháš nás chvíli o samotě?" otočil se Tut na vezíra Aye, který s úsměvem odešel. Dveře za ním klaply, ale Tut se na mě ani nepodíval. "Zlobíš se asi hodně, že?" položila jsem mu tu nejblbější otázku, kterou jsem mohla, ale to jsem si uvědomila až když tato slova proletěla prostorem mezi námi. "Zlobit se je slabé slovo, Netikeret," zašeptal a hlas se mu chvěl. Co jsem ale nevěděla, bylo jestli vztekem, nebo smutkem. Pak se ale otočil a já mohla spatřit slzy v jeho očích. 
"Budeš souzena jako zrádce," zlomil se mu hlas. Jen jsem vyrovnaně pokrčila rameny. "Alespoň zemřu z rozkazu krále," odpověděla jsem mu na nevyslovenou otázku. Na chvíli zavřel oči, jako kdyby s něčím tam uvnitř bojoval a když je otevřel, leskly se odhodláním. 
"Vezíre!" Drobný muž vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Tut k němu sešel, do půli těla, a něco mu zašeptal do ucha. Vezír se vědoucně usmál a poplácal ho po rameni. "Poprvé děláš správnou věc, chlapče," řekl mu laskavým hlasem a mně klesla brada. 
"Máš neskutečné štěstí, že je tvým manželem právě Tutanchamon, Neti," otočil se na mě Ay. 
"Ale to já přeci vím." A jako odpověď jsem dostala dva udivené pohledy. "Utečeme, ještě dnes, spolu. Někam, kde nás nenajdou," prozradil mi konečně jejich plán Tut a já se málem zajíkla radostí. Možná neumřu a možná to dopadne dobře! 

"Opravdu si nepřejete doprovod, pane?" zeptal se naposledy vezír, když se s námi loučil u hlavní brány. Tut jen zavrtěl hlavou a s úsměvem ho objal. Mně věnoval něžný pohled a vyhoupl se na svého koně. 
"Kolem Koptu je v lesích pár opuštěných domků, tam můžete přebývat. Hodně štěstí!" A pak jsme pobídli koně a pod rouškou tmy zmizeli z dohledu stráží Théb.
"A kam tedy pojedeme?" zeptala jsem se s úsměvem. Tut mi úsměv oplatil. "Kam jen budeš chtít." 
"Chtěla bych viděl Edfu," prosebně jsem zakoulela očima. Tut se zasmál. "Tak tedy do Edfu." Plynule jsme přešli do cvalu a v oblaku prachu se vzdálili co možná nejdále od Théb.

"Tute?"
"Hm?"
"Co když nás v Edfu poznají? Co pak? Faraonova kancelář po mně vyhlásí pátrání a pak budeš mít problémy i ty. Mohou tě sesadit," mudrovala jsem během poslední hodiny jízdy. Nezadržitelně jsme se blížili k Edfu a moje obavy narůstaly s každým krokem mého koně. Nebo spíše skokem? To je fuk. Prostě s každým jeho pohybem. 
"Nikdo nás nepozná, Netikeret, to se neboj. Nikdy jsem nechodil veřejně mezi lidi a už vůbec ne v Edfu. Upřímně? Kdybych neměl v pracovně mapu, asi bych ani nevěděl, kde ho hledat..."
"Chceš říct, že jsi v Edfu nikdy nebyl?" zeptala jsem se udiveně a zastavila koně. Tutanchamon mě napodobil a přikývl. 
"Co ty jsi za vládce?" zasmála jsem se a záhy se rozesmála ještě víc, když Tut odpověděl: "Ten nejlepší." 
Naše cesta pokračovala plynule. Do Edfu jsme dorazili krátce před setměním. Jeden z obyvatel nám dal najíst, no nebyla to hostina z paláce, napít, nebylo to thébské víno, a ukázal nám jeden opuštěný dům kousek za městem. Musela jsem se smát, když Tut krčil nosem nad podaným jídlem. 
"Co se tak křeníš?" ukázala jsem prstem na misku, aby pochopil co myslím. 
"Nikdy jsem netušil, že se obyčejní lidé mají až tak zle. Vezír mi pořád vykládal o blahobytu..."
"Nevíš co mluvíš," zasmála jsem se a napila se vody, "jen ty máš zmlsaný jazyk. Budeš si muset zvykat." Nejdříve se podíval na misku, pak na mě, pak znovu na misku, nakrčil čelo a zavrtěl hlavou. "To asi vážně nepůjde." 
Dům byl hezký. Byl rozhodně větší a upravenější než ve kterém jsem žila se svou rodinou. Jen jeho výsosti se zase něco nelíbilo. Třeba že nemá měkké lůžko, ale jen narovnaný rákos překrytý látkou. A nechtěl si nechat vysvětlit, že teď bude prostě spát jak normální obyvatel Egypta. Natož živit se. To bylo pro něj nepochopitelné. Ale byla jsem ráda za jeho rozptylující společnost, protože jinak bych se musela celou dobu užírat výčitkami. 
"Víš že takhle riskuješ?" ozvalo se ode dveří, když jsem v předklonu stlala naší postel.
"Cože?" 
"Vsadím svůj trůn na to, že jsi lechtivá," šibalsky se usmál a já zalapala po dechu. 
"Ne, ne, ne, ne, ani to nezkoušej, ne, ne, Tute!" A pak mi nezbývalo nic jiného než se smát, protože jeho ruce velice rychle zhodnotily stav a našly ty nejvíc lechtivá místa na bocích a břiše. Nemohla jsem se nijak bránit, protože byl najednou až nějak moc silný. Nebo jsem se já nechtěla bránit? To je taky dobrá otázka. 
"P-p-prosím, už do-dost!" Se vší silou jsem odtáhla jeho ruce od těla a pomalu vydýchávala záchvat smíchu. Takhle jsem se naposledy cítila s bratrem. Jen při myšlence na něj mi samovolně ztuhlo tělo. A to by nebyl Tutanchamon, kdyby si toho nevšiml. 
"Neti, děje se něco?" Mezi obočím se mu utvořila vráska, jako vždycky když nad něčím přemýšlel.
"Ne, v pořádku," zalhala se a pokusila se o napodobeninu úsměvu. Pochopitelně mi to neuvěřil. 
"Nepovídej. Co jsem udělal?" 
"Ty nic," vlasy spadané do čela jsem mu přendala dozadu, "Jen jsem si na něco vzpomněla, neřeš to." 
"A to ti mám věřit?" zeptal se a ještě více mě namačkal na svůj hrudník. Mlčky jsem přikývla a položila mu ruce kolem krku. "Musíš mi věřit," zašeptala jsem a dýchla na jeho rty z té nejmenší možné vzdálenosti. Společně jsme spadli na právě ustlanou postel. 

Ráno bylo krásné. Otřepenými záclonkami na oknech procházelo světlo a ozařovalo Tutův svalnatý hrudník, ke kterému jsem byla přitulená. Odhadovala jsem, že je tak sedm ráno, tedy čas, kdy bych měla připravit nějaké jídlo. Opatrně jsem se vymanila z jeho objetí, oblékla se a vyšla před domek. Bylo slunečno a foukal svěží větřík, který mi příjemně čechral vlasy. Po chvilce rozhlížení jsem si všimla několika ovocných stromů v rohu malé zanedbané zahrádky. Okamžitě jsem se k nim vypravila a zahleděla se na fíky a datle ne moc vysoko nad mnou. Podkasala jsem si sukni a jedním šikovným pohybem jsem se vyhoupla do rozsochy kmene. Odtud jsem krásně dosáhla na sladké plody, které jsem trhala do kapsy, kterou jsem si vytvořila z utrhnutého pruhu ze šatů. Po dotrhání fíků jsem přelezla na druhý strom a otrhala datle. Při trhání jsem uslyšela nějaké zvuky. Tut stál pod stromem, do půl těla, a s překvapeným výrazem sledoval moje počínání. 
"Chytíš mě?" zeptala jsem se pobaveně a hodila si jednu datli do pusy. S úsměvem přikývl a já se podívala dolů pod hladký kmen, po kterém jsem vylezla jen díky pruhu látky uvázaným mezi chodidly. Zavřela jsem oči, pořádně chytila natrhaný úlovek a pustila se. S tlumeným žuchnutím jsem dopadla do jeho pevné náruče. 
"Děkuji," zatrylkovala jsem a postavila jsem se na zem. 
"Jdeme?" otázala jsem se, ani nepočkala na odpověď, chytila ho za ruku a společně jsem šli snídat. 

Krátce po jídle jsme se vypravili do města. Museli jsme se seznámit s naším současným domovem. Město bylo hezké, dokonce mi přišlo vlídnější než Théby, možná to bylo celkovou uvolněností. Všichni nás zdravili jako staré známé, všichni se k nám chovali přátelsky. Neměli zábrany. Říkali nám vše, dokonce jejich názor na krále a já se tam málem rozesmála. Kdyby ti lidé věděli, že ten, koho pomlouvají, stojí přímo před nimi a snaží se nevybouchnout. Smích mě ale přešel, když jsem na konci široké ulice spatřila královské stráže. 
"Ehm... Máme společnost," zatahala jsem Tuta za rukáv, aby se podíval směrem k naší hrozbě. 
"Jdeme," sykl a ostře mě zatáhl mezi domy. Bohužel, byla to slepá ulice. Byli jsme odsouzeni k tomu být dopadeni. Tedy do chvíle, kdy se za námi otevřeli dveře a neznámé ruce nás zatáhly do temného domku. 
"Koukám, že jsem se ti vymstil," zasmál se až příliš známý hlas. Šokovaně jsem se otočila, abych spatřila rozesmátou tvář. 
"Neko?"

Ahojky, po další epoše lidstva jsem tady s další kapitolou. Bohužel, přes prázdniny jsem na chalupě bez wifiny, takže budu moci psát, jen když se, jako dneska, dostanu k mamce do práce, kde wifka je. Díky za pochopení <3 

Komentář a vote potěší :-)