Mezi námi, Tute ✔

kapitola 15.

Horko. Nesnesitelné horko, které tepalo v mé hlavě a možná i po celém těle. Zcela zřetelně jsem mohla vnímat pramínky potu, které mi stékaly po zádech, nebo lepivý pocit po celém těle, způsobený navlhlostí okolního vzduchu. Jestli je toto druhý břeh řeky smrti, mám se na co těšit. Ale vždyť jsem neudělala zase nic tak strašného, ne? Z proudu myšlenek mě vytáhly páry rukou. Nevím kolik jich bylo. Neměla jsem sílu je počítat. Dalo mi vlastně i dost práce vnímat, co říkají.
"Dávej bacha, Neko," zasyčel čísi hlas. V naprostém deliriu jsem nevnímala kdo to byl. Vůbec, on existoval někdo jménem Neko? 
"Já se snažím. A neměl by ses náhodou šetřit? Tebe bodl do boku, ne mě," odpověděl mu druhý o něco hlubší a jemnější hlas. Bodnutí do boku? Ono se někde bojovalo? Jo, aha. Jasně. Kruci! Celá ta aféra se zrádcem. Kdy to bylo? Jak dlouho tu ležím?
Přesně jsem nevěděla co dělají, cítila jsem se jako po ráně palicí. Náhlý chlad mě donutil otevřít oči dokořán. 
"Vítej mezi námi, mrtvolo," uchechtl se Neko a položil mi ruku, za kterou mě držel na ledový podklad. Náhle jsem ucítila tlak na bradě, jak mi můj faraon otáčel hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Měl v nich vepsané obavy. Zkusmo jsem polkla. Bylo to jako jíst pouštní písek. V krku mě začalo škrábat a já měla pocit, že se dusím. 
"Jak dlouho tu ležím?" dostala jsem ze sebe a zkusila si položit ruku před ústa, abych si mohla odkašlat. Nezdařilo se. Ruku jsem měla těžkou jako kámen.
"Den," odpověděl mi Tutanchamon a pevně mi stiskl ruku. Bylo vidět, že se pokusil o úsměv, ale do očí mu nedosáhl. Zmateně jsem svraštila obočí a pokusila se nadzvednout. Bylo to ale zbytečné, protože jsem se nemohla ani hnout. Moje tělo mě neposlouchalo. Neko ale mou snahu pochopil. Nadzvedl mě za lopatky a podepřel mě svým hrudníkem, když si za mě sednul. Najednou jsem se mohla rozhlédnout. A polila mě čirá hrůza. Stáli jsme v tmavé, vlhké místnosti, ve které jsem poznávala jednu z podzemních síní zdejšího chrámu. Slabé světlo poskytovaly louče rozmístěné po všech stěnách. Ale co mě děsilo nejvíce, byl obětní oltář, na kterém jsem ležela. 
"Co to sakra," vyšlo ze mě tiše a Tut stojící vedle kamenné deky se rozesmál. 
"Zapomněli jsme, že Narend má stále hodně věrných vojáků, i když je po smrti. Museli jsme utéct z paláce hned jak nás dali trochu dohromady," připustil Tut a úsměv mu z tváře spadl. 
"A můžete mi tedy vysvětlit, proč jsme v obětní síni? A proč ležím na oltáři?" Můj hlas zněl téměř hystericky. Ale mohli jste se mi divit? Byla jsem v boji, kde jsem málem přišla o muže, zabila jsem chlapa dvakrát tak velkého jak já, den jsem ležel v bezvědomí a najednou se probudím jako ve zlém snu na obětním oltáři. Ještě tady chybí rituálně zahalený kněz, a je to všechno.
"Má tě přijít prohlédnout lékař. Proto jsme tě dali nahoru. A navíc nás sem schoval velekněz. Do chrámu vojáci nemohou," odpověděl mi Neko a já na svých zádech mohla cítit vibrace jeho hlasu. Jejich slova jsem chápala, jenže mi nedávala smysl. Ještě před pár měsíci jsem měla normální život. Teď jsem putovala od nebezpečí k nebezpečí. 
Tiše klaply dveře. Do místnosti vstoupil drobný muž. Byl zahalený v bílém rouchu, na odřených nohou mu plandaly nohavice jeho zvláštního oděvu.
"Je z Mitany," zašeptal mi do ucha Tut a Neko mě znovu položil na chladnou desku oltáře. Oba dva se bez řečí a protestů vzdálili. 

Lékař odešel. Osaměla jsem asi jen na tři vteřiny. Do místnosti se vřítil Tutanchamon, přiskočil k oltáři a sevřel mě v tak pevném obětí, že jsem musela vyjeknout bolestí, jak mě zasažené rameno zabolelo. 
"Co se děje?" zhrozila jsem se. Snad se zase něco nestalo. Ale Tut mi nedal příležitost k zamyšlení, protože mezi nás vsunul ruku a položil mi ji na břicho. 
"Děkuji," zašeptal mi do zdravého ramena. Cítila jsem, jak mi tuhnou svaly v obličeji.
"Cože?" dostala jsem z úplně staženého hrdla. To přeci nemohla být pravda! Nemohla jsem být těhotná, ne v této době. Bylo to moc riskantní pro nás všechny. Všichni jsme byli na útěku před zrádnými vojáky co se nechali zlákat na nesmyslná slova.
"Doktor mi to řekl," řekl tiše a já mu mlčky položila ruce okolo krku. Neměla jsem k tomu co říct, protože jsem mu nechtěla kazit radost. 
"Musíme být opatrní," pouze jsem mu pošeptala do ucha a pak jen vnímala jeho dech na mém krku a teplo jeho ruky na mém břiše. 

Omlouvám se že tak pozdě 
Koment a hvězdička potěší