Epilog

102 3 0
                                    

O devět měsíců později

"Faraone Tutanchamone, Faraone! Máte syna!" křik služebných se mísil v jednu radostnou míchanici. Někde kdesi za nimi bylo slyšet dětský pláč. A ženský křik. Nikdo si nevšímal svíjící se královny. Všichni byli zaměstnáni plačícím novorozenětem. Všichni se otočili až v momentu, kdy mladá matka vykřikla v agónii o něco hlasitěji než předtím. Jako ve snu se vrhl král k zakrvácenému lůžku své milované ženy. Ze všech stran se sbíhali lékaři. Jediná věta, kterou faraon opakoval stále dokola, byla: "Pomozte jí, prosím!" 

Mezerou mezi těly lékařů prostrčil ruku. Jeho manželka ji uchopila a sevřela tak silně, že mu kosti zakřupaly. Nikdo nevěděl, co se děje. Až náhle...
"Tutanchamone, vy máte dva syny!" Netikeret si druhou rukou přikryla obličej. Po tváři se jí kutálely slzy bolesti i radosti. 
Pomalu pustila manželovu ruku a zašeptala: "Miluji tě, Tute."4

The end

Mezi námi, Tute ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat