Mezi námi, Tute ✔

kapitola 3.

Po všech ceremoniích mi byl představen zbytek osazenstva tohoto paláce. K mému údivu jsem zjistila, že Neko je faraonův dobrý přítel a jeden ze tří generálů v jedné osobě. Byl to velice zajímavý muž, to bezpochyby, ale nemohla jsem mu věřit kvůli jeho pohledu. Díval se na mě jako nájezdník na truhlu se zlatem. I když to není to pravé přirovnání. Měl podobný výraz, jaký jsem měla já, když jsem zahlédla namol opilého boháče. Byla jsem pro něj snadná kořist.
Vezír byl starší zamlklý muž. Jen přihlížel všemu dění, ale za celou tu dobu se aktivně nezapojil. Celé to bylo velice zvláštní. 

Den se chýlil k večeru. Na horizontu za skalami se začalo nebe barvit do oranžova, vzduch se mírně ochladil a dosud nehybným vzduchem začal hýbat mírný vánek. Já se přesunula do pokoje, který mi byl přidělen už ráno. Svým stylem se dost podobal tomu, který jsem až do včerejší noci sdílela s faraonem. Vyvýšené lůžko stálo u zdi, za závěsem v rohu se skrývala nádrž na teplou vodu, která sloužila jako lázeň.
U volné stěny, která byla ohrazena sloupovím, se na zdi vyjímaly plastické malby bohů. Celá místnost byla velice prostorná, ale její prazdnota na mě působila skličujícím dojmem. Připadala jsem si jako mravenec stojící před vysokou budovou.
"Jak se ti líbil dnešní den?" S těmito slovy přišel Tutanchamon do mé síně. Konečně mi dal příležitost si s ním promluvit.
"Připadal mi trochu zmatený. Bylo to na mě příliš rychlé a hektické," shrnula jsem svoje myšlenky do jedné smysluplné věty. Chvíli tam jen tak stál a poté došel až ke mně. Téměř jsme se dotýkali  nosy. Chvíli jsme dýchali stejný vzduch, až se konečně pohnul a spojil naše rty ve žhavém polibku. Nevím jak dlouho to trvalo, mně to připadalo jako věčnost a pár vteřin zároveň. Líbal majetnicky a nenasytně, jako kdybych mu patřila.
První jsem se odtáhla já, protože mé plíce začaly volat po vzduchu. Zadýchaně jsem lapala po dechu. Nakonec jsem si provinile skousla ret a podívala se na něj zpod řas. Položil mi dlaň na tvář a palcem mi přejížděl po kůži vedle oka.
"Jsi krásná, Netikeret," zašeptal a já po vlivem jeho slov zčervenala.
"Neříkej nesmysly," napomenula jsem ho tichým hlasem. Po chvíli jsem se osmělila a položila mu své ruce kolem krku. Pod prsty jsem jasně cítila jemnou látku, která mu obepínala pevné svaly.
Ani nevím jak se to stalo, ale najednou svíral v dlani ramínko od mých šatů a pomalu mi jej sunul po paži dolů. Zastavil se ve chvíli, kdy mi šaty držel u krku a jedním jediným pohybem mě mohl svleknout.
"Smím?" zeptal se a volnou rukou mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Najednou jsem nevěděla co dělat. Ale jedno mi bylo jasné. Pokud se to nestane dnes, stane se to jindy. Možná pro tuto myšlenku jsem si vtáhla ret do úst a s nervózním výrazem jsem udělala tu jedinou věc, která přicházela v úvahu. Kývla jsem.

Probudila jsem se za světla sama, nahá na posteli. S rudýma ušima jsem se rozhlédla po místnosti. Kolem lůžka ležely poházené polštáře, někde v polovině síně jsem zahlédla na podlaze naše šaty. S rozpačitým úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Ucítila jsem něco na mém krku a tak jsem to cosi vzala do dlaně. Byl to přívěsek scarabea z modrého kamene. Jak jsem ho tak otáčela v ruce, pohled mi padl na nápis v polovině zadní strany předmětu. Tutanchamon.
Najednou jsem na svém těle ucítila pohled. U jednoho ze sloupů stál Tutanchamon, zahalený jen pomocí bederní roušky, která ho tak milostivě zakrývala v určitých partiích.
"Vyspala jsi se?" zeptal se pobaveně, i když odpověď musel už dávno znát.
"Absolutně ne. A myslím, že ty jsi na vině, Tutanchamone," pronesla jsem s úsměvem a zabalila se ještě víc do přehozu.
"Říkej mi Tut, prosím."

Znovu jsme se sešli v době, kdy slunce stálo kolmo k nám. Čekal na mě v síni obklopené sloupovím. Už byl převlečen v obyčejné zelené tunice, kterou měl přepásanou koženým pásem se zlatou sponou. Já na sobě měla lehké modré šaty jednoduchého střihu. 
"Chtěl jsi se mnou mluvit?" otázala jsem se při příchodu a obrátila tak jeho pozornost na mě. 
"Ano, vlastně ano," usmál se a nabídl mi ruku. Pevně jsem se ho chytila a společně jsme zamířili chodbami, které pro mě byly stále stejným bludištěm. Asi v polovině jedné z nich se před námi vynořila silueta. Po pár metrech jsem v tom člověku poznala Neka. 
"Příteli, má paní," uklonil se a s rošťáckým úsměvem se narovnal. Jen jsem nad jeho chováním protočila očima. 
"Neříkej mi tak," zasmála jsem se a v doprovodu těchto dvou mužů zamířila někam ven. Už jsme pomalu docházeli k bráně.
"Tute, kam jdeme?" otočila jsem se na svého muže. Ten si krátce promnul hladkou bradu a věnoval mi jeden malý úsměv. 
"Poslouchal jsem cos mi říkala... Jdeme ven," oznámil mi a dal pokyn k otevření brány. Pomalu jsme prošli zdobeným obloukem a rázem se ocitli v centru dění. Lidé stále něco pokřikovali v davu, který se hromadil před palácem. Nejspíš se dál protestovalo proti bídě. Najednou ale první řady uviděli svého faraona. Okamžitě poklekli a další je následovali. Nakonec proti nám klečelo celé náměstí.
"Můj lide!" vykřikl Tut a obrátil tak na sebe veškerou pozornost. Já se stáhla do ústraní, kde jsem čekala společně s Nekem. Ten se nervózně rozhlížel a počítal stráže. Evidentně se mu tento nápad vůbec nelíbil. 
"Vraťte se zpět do domů, vraťte se zpět k práci. Bída brzy pomine a naše město bude opět vzkvétat! Nač zde zbytečně marnit čas?!" 
"Přišel jsem mezi vás, abych vám představil novou královnu Egyptské říše. Mou Netikeret," pronesl zvučně, až se to v ozvěně vrátilo zpět k nám. V tu chvíli se jeden z klečících zvedl. Okamžitě k němu přiskočili strážní a srazili ho zpět do kleku, i když se viditelně bránil. Snad já jediná toho mladíka poznala. 
"Nechte ho!" vykřikla jsem, vysmekla se jak Nekovi tak svému muži a spěchala k mladíkovi se sklopenou hlavou. 
"Bratře, není ti nic?" zašeptala jsem a položila mu ruce na ramena. Tomu klukovi se objevil na tváři úsměv a prudce si mě přitáhl do objetí. 
"Neti, sestřičko, jsi to ty," vydechl a pak se mi podíval do očí.
"Já věděl že žiješ. Rodiče budou mít-" 
"Rodiče se nikdy nedozví, že žiju, Sethi," zašeptala jsem varovně. Sethi omluvně sklopil zrak a já ho pohladila po vlasech. 
"Přijď za mnou kdykoliv do paláce. Zařídím, aby tě pustili, ale teď už musím jít. Pamatuj na svůj slib, bratříčku." A s těmito slovy jsem od něj odešla. Neko i Tut se strašně mračili, ale já jen chytila Neka za paži a odtáhla ho kousek od Faraona i od zvedajících se lidí. 
"Neko, mám prosbu," začala jsem nejistě a vysloužila si tázavý pohled.
"Toho mladíka pustíte za mnou do paláce kdykoliv bude chtít. Jasné?" 
"Jasné, má paní. A teď běžte za faraonem. Vypadá, že každou chvíli pukne," dodal pobaveně a namířil svůj pohled někam za nás. Tam opravdu stál do ruda rozčilený faraon a hned jak se setkal s mýma očima se otočil a odcházel. Podkasala jsem si šaty a lehkým krokem ho doběhla. 
"Žárlíš?" 
"Ne!" 
"Nelži mi."
"Dobře! Ano, žárlím! Každého milence, který se k tobě přiblíží, nechám zabít, jasné?" supěl a já se z plna hrdla zasmála. 
"Jaké milence? To byl můj o rok mladší bratr. Pozvala jsem ho na návštěvu," zasmála jsem se znovu a chytila se ho za ruku. 
"Bratr?" vyvalil oči a já s úsměvem přikývla. Pak jsem zamířila na tržiště, které bylo dnes snad rušnější něž kdy jindy. Spokojeně jsme si vykračovali mezi stánky, když se nám někdo postavil do cesty.
Byl to muž, zahalený do ušmudlaných šatů. Z mastných vlasů měl vrabčí hnízdo, oči podlité krví a u pusy se mu tvořila bílá pěna. V mé hlavě se náhle vynořila vzpomínka na ženu podobného vzhledu, která mi šla jednou po krku. Je nemocný, pomyslela jsem si zděšeně a překotně jsem couvla. Obratně jsem sebou strhla i Tuta přesně ve chvíli, kdy místem kde stál prosvištěl nůž. Během chvilky se před nás postavil Neko a volal na všechny strany nějaké povely. V transu jsem ho ani neposlouchala. Jen okrajově jsem vnímala, jak nás obklopili strážci a rychlím krokem nás odváděli do paláce. 
To že jsem v bezpečí jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy za námi klaply dveře od trůnního sálu. 
"Jsi v pořádku?" otočil se Tut a zatřásl se mnou v ramenech. 
"Asi ano." 

Po menší době kamenné vydávám další kapitolu. A také bych vás chtěla poprosit o shovívavost, protože musím během šesti dnů přečíst knihu Šifra mistra Leonarda. Proto asi nebudu mít čas psát...
Vaše Mika