Koukat na to, jak moje životní láska den ode dne více a více slábne, pro mě bylo velice bolestné.
S (Y/N) jsem chodil od mých 18 let. Držela při mně přes celý X Factor, přes všecky mé trable a já ji za to jsem velice vděčný. Ona pro mě byla něco jedinečného.
Když jí bylo 17 zjistili, že trpí rakovinou. Byl zázrak že tu se mnou zůstala tak dlouho, 5 let.
Ale já se chci s vámi teď o něco podělit, o něco hodně bolestného…
23. Října 2013
Konečně jsem se vracel z USA domů, do mého milovaného Londýna. S klukama jsme čekali na letišti v Los Angeles. „Nialle, nemůžu se jí tak dočkat.“ Koukal jsem do mobilu na její fotku. „Jak se má?“ Zeptal se mě. „Jak se to vezme. Snaží se být silná…“ Odpověděl jsem s vynuceným úsměvem. „Chápu.“ Poplácal mě po zádech.
Žít s tím, že tímhle trpí, pro mě bylo velice těžké. Ale když člověka milujete natolik, jako já ji, zvládneme s tím dotyčným přejít přes všechno, i to nejtěžší.
Naše letadlo mělo přilétat zhruba za hodinu. Posadil jsem se na lavičku a stále se koukal do mobilu. Během chvilky z něho začala vyhrávat melodie, ohlašující mi příchozí hovor. Objevila se tam fotka mé sestřičky Lottie, a tak jsem hovor okamžitě příjmul. „Ahoj princezno.“ Pozdravil jsem ji. „Bráško já... Já nevím jak ti to říct.“ Zdálo se mi to nebo plakala? „Co se stalo? Uklidni se.“ Bál jsem se, protože Lottie jen tak něco nerozruší. „Jela jsem navštívit (Y/N). Byli jsme u vás v bytě, všecko probíhalo skvěle. Koukaly jsme se na filmy, smály se, ale (Y/N) se najednou udělalo špatně, zvedla se z gauče a složila se k zemi. Louisi, ona je v nemocnici.“ Bylo to tu? To snad ne… Já věděl, že ji nemam opouštět. „Ne! Lottie, to ne!“ Vykřikl jsem. „Bráško, je…“ Dál jsem neposlouchal. Mobil jsem odhodil a roztřískal se o podlahu. „Co se děje?“ Vyhrkl Liam. „Je v nemocnici. Já věděl, že to přijde…“ Vyhrkla mi slza. „Brácho.“ Liam přišel ke mně. „Bude v pořádku.“ Snažil se mě uklidnit. „Nebude, nic už nebude v pořádku! Vždyť umírá!“ Chytl jsem paniku a to vážně obrovskou. „Louisi, uklidni se!“ Liam mě chytl za ramena a zatřásl se mnou. „Letadlo tu bude každou chvíli. Z letíště v Londýně hned pojedeme do nemocnice, jasné?“ Jen jsem přikývl.
Letadlo konečně přistálo a my šli do něj. Celý let jsem plakal. Ano, možná si říkate, že jsem srab nebo bůh ví co. Ale představte si mou situaci. I já mam city.
Po několika hodinách otravného letu jsme konečně přistávali v Londýně.
Hned jak jsem vylezl z letadla, běžel jsem si přivolat taxík. Nasedl jsem do něho a jel jsem přímo do nemocnice.
Vystoupil jsem před ní a utíkal jsem dovnitř k informacím. „Prosím vás!“ Rozdýchával jsem se. „Přivezli sem mladou dívku, je jí 21 let a jmenuje se (Y/N). Potřebuju ji vidět.“
„Uklidněte se. Jste rodinný příslušník?“ Tohle jsem mohl čekat. „Stačí to, že spolu žijeme skoro 5 let?“ Doufal jsem. „Inu, dobře. Běžte nakonec chodby, dveře s číslem 7.“ Poděkoval jsem a pospíchal tam. Ocitl jsem se před nimi. Dveře jsem otevřel. Přímo naproti mně na lůžku ležela bezmocná (Y/N) připojená na přístrojích, které ji drželi při životě. Tenhle pohled mě opět nutil do pláče. Vedle ní stál doktor, který ji kontroloval. „Kdo jste?“ zeptal se mě. „Její přítel…“ Vešel jsem dovnitř. „Asi budete chtít slyšet veškeré informace.“ Přikývl jsem mu. „Její rakovina se rozšířila natolik, že jí dáváme na nejvýš měsíc…“ Co jsem měl dělat? Složit se tam k zemi? Na to jsem měl ještě hodně velkou důstojnost. Jen jsem mlčel a díval se na ni. „Nechám vás o samotě.“ Prošel kolem mě a šel pryč.
