„Už ne!“ Seděla jsem opřená o chladnou zeď v mém bytě. „Ty kurvo!“ Můj přítel mě chytl za vlasy a surově mě vytáhl na nahoru. „Prosím, nech mě.“ Slzy mi stékaly po obličeji, protože jsem věděla, že tohle je jen začátek. „Si laciná děvka!“ Napřáhl ruku a vrazil mi bolestivou facku, která zaštípala. „Já s nim nic nemám! Nech mě být..“ Naříkala jsem. Myslel si, že mám něco s mým nejlepším kamarádem. Poslední měsíc sem s ním totiž trávila trošku více času, protože jsem ho potřebovala, Bobova agresivita se zvětšovala. Nikdy jsem mu neřekla, že mě Bob mlátí, nechtěla jsem mu přidělávat starosti. „To tak!“ Kopnul mě do holeně a já spadla na kolena. „Přestaneš se s ním vídat!“ Řval z plných plic. Naštvaný jako teď, ještě nikdy nebyl. „Boby, ne! Známe se od mala, vyrůstali jsme spolu, to nemůžu.“ Sklopila jsem pohled k zemi. „Ale můžeš.“ Zasmál se jako ďábel, který dosahoval svého cíle. „Ne!“ Vzepřela jsem se mu a podívala se mu do tváře. „Neodmlouvej!“ Vrazil mi pěst a já se chytla dlaněmi za obličej. „Je to poslední varování…“ Obešel mě a uslyšela jsem bouchnutí dveřmi. Nezmohla jsem se na nic…Snad jen položit své tělo na zem a plakat nad vší tou bolestí. Od mého přemýšlení a trápení mé náhle vyrušil klepot na dveře. Vstala jsem, i když velmi neochotně a šla jsem do předsíně. Podívala jsem se do zrcadla. Pravé oko jsem měla zarudlé a přivřené. Po tvářích mi stékaly slzy, které jsem si setřela. Vlasy sem měla rozházené. Přehodila sem si je na jednu stranu, nadechla se a otevřela dveře. „Liame.“ Vyklouzlo mi zděšeně z úst. „Nesmíš tu být.“ Už jsem zavírala dveře, ale zarazil je svou dlaní a silou na ně tlačil zpět. Vtrhnul dovnitř. „Co se děje?“ Rozhlédl se a jeho zrak se po té chopil mě. Já sklopila pohled k zemi a zavřela jsem dveře. Liama jsem obešla a měla sem zamířeno do obýváku, kam sem si sedla na gauč. „Beru, co se stalo?“ Gauč se prohl a Liam rázem seděl vedle mě. Beruškou mě nazýval snad už od čtvrté třídy. „Nemůžu…“ Pošeptala jsem. „Co?“ Chytnul mě něžně za bradu a zvednul mi hlavu. Podíval se na mě, ale vyškubla jsme se mu. Zvedla jsem se z gauče a stoupla si pár kroků od něho. „(Y/N) děsíš mě, co ti je?“ Přišel ke mně. „Liame já..nemůžu ti přidělávat starosti.“ Vzdychla jsem. „Starosti o tebe mam pořád.“ Pohladil mě po vlasech. „Proč?“ Podívala sem se mu do očí. „To je monokl?“ Vyhrkl. Stihl se mi udělat, doufala jsem, že ne, ale ano. „Ne…“ Zalhala jsem a chytla se za oko. „Nelži!“ Okřikl mě a ruku mi z oka strhnul. „Kdo ti to..?“ Bolestivě si mě prohlížel. „Nesmím ti to říct.“ Odsekla jsem. „(Y/N), jestli mi to neřekneš, sem ochotný zjistit si to sám a pořádně se pomstít!“ Řval, byl tak naštvaný, že mi někdo ublížil. „Neřvi! Mam toho už dost.“ Vytryskla mi slza. „Beruško, všechno mi okamžitě řekni.“ Chytl mě za ruku a dotáhl mě na gauč. Stále si mě zdrceně prohlížel. „Víš jak sem poslední dobou spíše s tebou?“ Liam přikývl. „Je to kvůli Bobymu. Liame já se bojím!“ Chytla jsem ho okolo krku a přitáhla si ho k sobě. Po zádech mi kroužily jeho dlaně a uklidňovalo mě to. „Beru!?“ Odtáhl se a nejistě si mě prohlédl. „To oko máš bolavé kvůli němu?“ Zhluboka se nadechnul a já mu přitakala. „Co ještě?“ Nebyla jsem si jistá, jestli mu ukázat všechny rány, protože jich bylo požehnaně. Nemusel by to snést… „Ukaž.“ Po krátké úvaze jsem si tedy začala pomalu vyhrnovat rukáv od mikiny. Po ruce jsem měla samé modřiny, ona snad neměla ani barvu lidské kůže. „Dál?“ Polknul. Vyhrnula sem si nohavice. Po nohách sem měla škrábance, modřinky a pár šrámů. Liamovy začaly stékat slzy. „A?“ Popotáhl. Vyhrnula sem si mikinu s tričkem a ukázala mu fialový bolavý pruh na břiše. Vše jsem si zase stáhla dolů. Natáhla sem po něm ruku, ale on se zvednul. „Já ti to nechtěla říkat.“ Liam se snažil zarážet pláč, ale nešlo mu to. „Když vidíš bolavé rány po těle někoho, koho miluješ, vidíš, jak ho to ničí, nebyla bys na tom líp.“ Vážně tuhle větu řekl? „Mi-mi-miluješ?“ vykoktala jsem ze sebe. „Už dlouhou dobu. Každý den vzpomínám na dny strávené s tebou. Jen tvůj úsměv a smích mi vykouzlí úsměv na tváři.“ Opět si ke mně přisedl. „Ale nikdy si nic neřekl.“ Udivila jsem se. „To proto, že jsem tě nechtěl ztratit.“ Byl zoufalý. Setřela sem mu slzy. „Liame já…“ Zamyslela jsem se. Najednou se mi v hlavě začali vybavovat vzpomínky na to, co jsme zažili. Koupání v aqvaparku, kde sme dělali blbosti. Když mě uklidňoval, po úmrtí mého kocourka, když jsme spolu byli v lunaparku, také jak jsme oba utekli z domu, abychom mohli na koncert jedné kapely…Všechno se to kupilo do jedné velké vzpomínkové myšlenky. A já si uvědomila, že jsem dala přednost tomu nesprávnému. Možná jsem měla taky strach, abych Liama neztratila. „…Liame, miluju tě, jen sem si to nedokázala připustit, protože jsem to nechtěla zničit. Našla jsem si jeho, takového grázla a dala mu přednost před tebou.“ Zahleděli jsme si do očí. „Beruško, taky tě miluju. A jestli se ten hajzl tady objeví, za to co ti udělal, už ho nikdo nikdy neuvidí.“ Naštvaně praštil rukou do gauče. „Řekl, že se s tebou mam přestat vídat…Proto tohle udělal. Vzepřela jsem se mu. Poslední dobou jeho agrese narůstá do velikých rozměrů.“ Liam mě chytl za ruku a propletly se nám prsty. „Už ti nikdy nic neudělá, to ti slibuju.“ Začal se kě mně přibližovat. Zavřela jsem oči, malinko naklonila hlavu a naše rty se spojily v jeden nádherný dlouhý polibek. „Tak co!?“ Uslyšela jsem Bobovo hlas. „Liame..“ Odstrčila jsem ho od sebe. Boby přišel do obýváku a Liam se zvednul. Pustila jsem jeho ruku. „Takže ty s nim nic nemáš?“ Podíval se na mě a rozeběhl se po Liamovi. „Nech ho být!“ Zakřičela sem, když Liama svalil na zem a začal ho mlátit. Rvali se, po místnosti se kutáleli sem a tam. Chvíli vedl Liam, chvíli on. Ale teď byl Liam pod ním. Rychle sem zaběhla pro telefon a vytočila policii. Nadiktovala sem jim adresu a každou chvilku měli dorazit. Podívala sem se na ně dva. Boby do ruky uchopil baseballovou pálku, kterou jsme měli opřenou o zeď. Zvednul se a napřáhl ruku. „Ne!“ Rozeběhla jsem se po něm a srazila ho k zemi. Rychle jsem se postavila a on taky. Rukou mě chytl pod krkem. Nemohla jsem mluvit, dusil mě. Odhodil mě a já popadala dech. Do bytu vrazila policie. Viděla rozzuřeného Bobyho a hned se ho ujmuli. Odvedli ho do auta. Opět jsem byla v rohu u zdi s hlavou složenou do kolen a plakala jsem. „Beruško, už je to v pořádku.“ Liam přišel ke mně a začal mě uklidňovat. „Chcete na něho podat trestní oznámení?“ Nechtěla jsem, spíš sem se na to nezmohla. „Ne, pokud ho už v životě neuvidím.“ Zvedla jsem hlavu. „To vám můžu zajistit.“ Policista na mě mrknul. „Děkuju.“ Přikývnul a odešel. „Liame, krvácíš.“ Liam měl roztržené obočí a roztržený ret. Všechny rány jsem mu ošetřila. S obočím si zašel k doktorovi… Od té doby jsem Bobyho už neviděla. Z bytu jsem se vystěhovala a nastěhovala jsem se k Liamovi. Ten byt mi Boba a to násilí jen připomínal. S Liamem jsme spolu do teď a doufám, že spolu zůstaneme ještě dlouho, protože s ním jsem převelice šťastná. Miluju ho a on mě. Pořád si to nějak dokazujeme. A na tenhle den, se oba stále snažíme zapomenout…
