Po týdnu se to Liam rozhodnul oznámit klukům. Bylo to u nás doma. Všechny si tam svolal. Usadili se na gauči. Já se posadila Liamovi na klín. „Kluci musíme vám něco říct.“ Podívali jsme se na sebe a pak už s úsměvem na ně. Kluci na nás nechápavě koukali. „Budeme mít miminko.“ Ty jejich vyvalené pohledy byly k popukání. „Ale co teď bude?“ Vypadlo z Nialla. „Co by. Kariéry se nevzdám, ale s (Y/N) musim trávit teď více času. Koncerty odvolávat nebudeme, jen se budu snažit být s ní doma.“ Pohladil mě po ruce. „Tak dobře, když myslíš.“ Přitakal Zayn. „No tak kluci, to jim ani nepopřejete?“ Harry se zvednul a šel k nám. „A při jaké poloze to vzniklo?“ Oblíznul si rty. „Harry, když mě chvíli s prominutím nesereš, pak zase začneš.“ Zamračil se Liam. „Dělám si z vás srandu, přeju vám to.“ Oba nás objal. „Bude to aspoň kluk?“ Stiskl si Louis spodní ret. „No to nevíme, ještě je brzy.“ Odpověděli jsme. Jak Liam řekl, byl se mnou pořád doma. Jeden večer jsme leželi v posteli, vstala jsem abych si zašla pro něco k jídlu, ale bylo to tu. Strašlivá bolest v pod bříšku, kvůli které jsem se svalila k zemi. „Lásko.“ Slyšela jsem Liama, jak seskočil z postele a v tu ránu byl u mě. „Liame, zavolej do nemocnice.“ V té bolesti jsem plakala jak nikdy jindy. „Bože…“ Zařvala jsem a nemohla jsem pořádně dýchat. „Už je na cestě. Budou tady za chvíli, neboj se.“ Liam si ke mně kleknul a hladil mě po zádech. „Liame, strašně to bolí.“ Naříkala jsem. Liam ani neodpovídal. Za 10 minut u mě byla záchranka a já si pamatuju jen to, že jsem se v nemocnici probudila na lůžku. „Co se děje?“ Pomalu jsem otevřela oči. „Kde to jsem?“ Nemohla jsem se rozkoukat. „Si v nemocnici.“ Odpověděl roztřeseně. „Co se stalo. Liame co to malé?“ Liam mě držel za ruku a oči měl zalité slzami. Vše jsem si uvědomila. „My o něho přišli…“ Hlavu položil čelem na postel. „Ne to ne, to se nemohlo stát.“ Opět pláč a ta bezmoc, co jsem cítila, byla nepopsatelná. „Ale stalo…“ Hlavu zvedl. Oči měl rudé, až to nebylo hezké. „Jak se to ale stalo?“ Další důležitá otázka, na kterou se mi nedostala ani pořádná odpověď. „Doktoři sami neví. Jen mi řekli, že je jim to líto, že si potratila.“ Když mě pustili, u nás doma vládlo jen ticho a napětí. Nemohla jsem ty dny spát. Jednou jsem to nevydržela, potřebovala jsme to ze sebe dostat. Potiše jsem se zvedla z postele a šla jsem na chodbu. Opřela jsem se o zeď, chytla se za hlavu, brekot se spustil a já sjela po zdi dolů, jako po klouzačce.
„Ne beruško, to nesmíš.“ Ozvalo se vedle mě. Liam ke mně přispěchal a zvednul mě. „Taky mě to mrzí. Můžeme se pokusit o další, ta naděje tu je.“ Snažil se mě uklidnit. „Liame jde o to, že já už se toho bojím, já už tu bolest nechci zažít znovu.“ Liam po mě natáhnul ruce. Chytnul mě kolem zad a přitáhnul si mě k sobě. Já jeho zase okolo krku. U něho jsem měla pocit, že všechno bude v pořádku, ale nebylo. Koncerty pro něho teď taky nebyly chvíle veselí.
Ale mezi námi to klapalo stále, protože on věděl, že teď by mě opustit nemohl. Kluci se ho snažili vždy uklidnit, rozesmívat ho a mě také. Občas se to povedlo, občas ne, ale byli jsme rádi, že tu byli pro nás… A současná doba? S Liamem máme čtyř letou holčičku Carrie. Je úžasná. Když je Liam pryč, já jí ho vždy připomínám, aby věděla, kdo je její tatínek. Když se vrátí Liam z koncertů, ona po něm skočí a nechce ho pustit. Pak všichni tři spokojeně spíme v ložnici v naší velké posteli. I přes to, že nemůžeme být stále spolu, jsme nádherná milující se rodina. Takže vše dopadlo dobře… Vlastně, Carrie se narodila dva roky po té. Liam si myslí, že jsem na můj potrat zapomněla, ale ne, protože ta bolest je ve mně do teď. Nedávám to znát, protože nechci, aby se trápil. Ale když vím, že mě a Carrie Liam miluje, jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
