„(Y/N), k tabuli!“ Zavolala na mě naše brejlatá učitelka matematiky. „To je dobré.“ Máchla jsem rukou a koukla se z okna. „Dělej!“ Zakřičela. „Fajn ty blbko…“ Zamumlala jsem si a šla jsem k tabuli. „Piš si…“ Začala diktovat příklad, který vypadal vážně hrozně. „A jsem Einstein?“ Udiveně jsem se na ni podívala a třída se začala smát. „Rovnice jste měli počítat už na základní škole, má drahá.“ Mrkla na mě a usmála se jako mrcha. Začala jsem se rozhlížet po třídě, ale všichni se tvářili jak nevinné štěňátka. „Tak bude to?“ Prohlédla si mě. „No…“ Podívala jsem se na tabuli a připadalo mi, jakoby tam byl napsaný nerozluštitelný hlavolam. „(Y/N), jste naživu?“ Zasmála se. „Já vážně nevím.“ Vzdychla jsem si. „Tak to je za p...“ Z dopovězení této věty ji vyrušilo klepání na dveře. „Dále!“ Zavolala. Dveře se otevřely a všecky holky oněměly. Do třídy vkročil nejhezčí kluk naší školy. Krásný, mírně snědý, černovlasý Zayn Malik, s přenádherně oříškově hnědýma očima. „Dobrý den paní Camrová.“ S úsměvem zavřel dveře a se třídnicí, kterou držel, šel ke katedře. I sama učitelka z něho tekla. „Dnes vám to sluší!“ Zalichotil jí a ona se začervenala. „Děkuju.“ Uchichtla se. Zayn se otočil na mě. Viděl, jak se u té tabule trápím. „Můžu jí pomoc?“ Zeptal se, když paní Camrová zapisovala do třídnice. „Je to beznadějný případ, ale ano." Odpověděla mu. Zayn si vzal z katedry křídu a přišel ke mně. „Je to lehké.“ Usmál se. Během dvou minut měl příklad vypočítaný. „Jak si to…?“ Vyvalila jsem oči a on se mi zasmál. „Možná byste tady slečnu (Y/N) mohl doučovat.“ Paní Camrová zacvakla propisku. „To není za potř..“ Chtěla jsem odmítnout, ale vběhl mi do řeči. „Rád. Pak se domluvíme.“ Jemně mě poplácal po rameni. Z katedry si vzal třídnici a odešel. Pohledy všech dívek se ocitly na mě a probodávaly mě skrz na skrz. Když jsem šla uličkou mezi lavicema, jejich závistivé obličeje byly nepřehlédnutelné, ale já za to nemohla. Posadila jsem se. „Tak Malik jo?“ Otočil se na mě náš třídní komediant, ale také bezvadný kamarád. „Ha, ha, ha.“ Zasmála jsem se ironicky. Zvonění oznámilo konec hodiny. Věci jsem si naházela do mé tašky značky Converse a popruh sem si dala na pravé rameno. Počkala jsem, až všichni odejdou, až po té jsem ze třídy vyšla já. „Tady si!“ Ozval se jemný chlapecký hlas. Podívala jsem se do leva. Zayn tam stál opřený o zeď, s jednou nohou pokrčenou a ruce měl dané do kříže, položené na hrudi. „Já od tebe vážně pomoc nepotřebuju.“ Obešla jsem ho. „Počkej!“ Chytnul mě za ruku. „Chci ti pomoc.“ Pustil mě. „Proč?“ Optala jsem se s rukama v bok. „Protože…“ Podrbal se na hlavě. „..to je jedno.“ Dořekl. „Heh.“ Otráveně jsem se otočila. „Co když propadneš?“ Teď mi nasadil brouka do hlavy. „Tak propadnu no.“ Zakroutila jsem očima. „Kluci nemají rádi hloupé holky.“ Mrknul na mě. „Tak budu lesbička.“ Zasmála jsem se a po chvilce i on. „To by tě byla škoda.“ Olízl si rty. „Hale!“ Zamračila jsem se. „No co.“ Vypláznul jazyk. „Dneska v pět tě vyzvednu v parku." Začal utíkat. „A-ale.“ Už mě neslyšel. Nechtěl, abych ho odmítla. Škola asi po dvou hodinách skončila a já šla domů, kde rodiče opět nebyli. Máma s tátou pracují dlouho do noci. V kuchyni na stole ležel vzkaz: Jídlo je v lednici. Ohřej si to. –Máma Odhodila jsme tašku a šla do lednice. Jídlo tam bylo, ale byl to pěkný blaf. „No super!“ Rozzuřeně jsem zabouchla lednici. Podívala jsem se na hodiny a bylo 15:00. Namazala jsem si tedy jen chleba se sýrem. Hned jak jsem ho snědla, šla jsem se dát do kupy. Zašla jsem se vysprchovat a zabalená v ručníku jsem vyběhla k sobě do pokoje. Vyčesala jsem si culík a oblékla si spodní prádlo, džíny s prodřenými stehny, tílko a šedou mikinu s tučným červeným nápisem značky OBEY. Už mi zbyla jen drobná úprava a byla jsem hotova. Do kapsy jsem si dala mobil a vrátila se zpět do kuchyně. Z tašky do školy jsem si vytáhla sešit matematiky. Bylo 16:25. Do parku to mam 20 minut svižnou chůzí. V předsíni jsem si obula mé vansky a vyrazila jsem. Svižnou chůzí jsem rozhodně nešla. Do parku jsem došla za dvě pět. Rozhlížela jsem se, jestli ho už někde neuvidím. Před mnou najednou zastavil velký černý Nissan. Otevřely se dveře. S pilotkami na očích vylezl Zayn ven. „Si tady!“ Zdálo se, že byl rád. Brýle si sundal z očí a pověsil si je za tričko. „A kde to budeme dělat?“ Zeptala jsem se a on se začal smát. „Třeba tady v autě.“ Řekl do toho, ale já ho nechápala. „Perverzačka asi nebudeš.“ Zašklebil se a v tom mi to došlo. „Blbečku!“ Zamračila jsem se. „Tak pojď.“ Otevřel mi dveře od spolujezdce a já si nasedla. Zayn obešel auto a sednul si na místo řidiče. Nastartoval a vyjeli jsme. „Znáš hru pět na pět?“ zeptal se mě. „Jo, znam.“ Pět na pět je hra, že každý dává pět otázek tomu druhému a ten musí pravdivě odpovědět, pak naopak. Hraju ji ráda, protože co vás zajímá, zjistíte. „Tak začínej.“ Usmál se. „Máš sourozence?“ Zayn odbočil do leva. „Ano. Tři sestry.“ Mrknul. „Z čeho máš strach?“ Zayn hlasitě polknul. „Z vody.“ Odpověděl stydlivě. „Já taky.“ Uklidnila jsem ho. Když jsem byla malá, tak jsem se totiž topila. Od té doby nikam k vodě nejezdím. „Si první člověk, o kterém to, od teď, vím.“ Jeho smích je strašně zlatý. „Dál..Máš holku?“ To byla taky jedna z věcí, která mě zajímala. „Už dlouho ne.“ Řekl. „Na jednu čekám.“ Potišeji doplnil a prohlédl si mě, já zčervenala…
