„Si strašná sračka“ Zaslechla jsem sotva jsem vylezla ze školy. Rozhlédla jsem se a ve školním parku jsem zahlédla partu kluků, která někoho mlátila. „Nechte ho!“ Zakřičela jsem a rozeběhla se tam. „Ale, ale…“ Začali se smát. „Chceš mu pomoc?“ Prohlédli si mě. „Ráda bych.“ Mrkla jsem a podívala se na zem. Ležel tam nějaký blonďák, který se bolestí svíjel do klubíčka. „Co vám udělal?“ Zeptala jsem se. „Moc se ptáš, radši zmizni!“ Zahulákali na mě. „Vypadněte vy nebo zavolám policii!“ Sahala jsem do tašky pro mobil. „Tak určitě.“ Vysmáli se mi. Mobil jsem vytáhla a začala tam vyťukávat číslo na policii. „Co to děláš?“ Pohlédl na mě jeden z nich se zdviženým obočím. „Volám policii přece.“ Už jsem chtěla stlačit zelené tlačítko. „Dane, ona si srandu nedělá! Mizíme.“ Všichni se rozprchli a já si mobil zase schovala do tašky. „Si v pohodě?“ Sehnula jsem se k tomu klukovi. „Asi jo.“ Snažil se postavit na nohy. „Pojď.“ Podepřela jsem ho a on se zvedl. „Odvezu tě domů, kde bydlíš?“
„Ne, prosím“ Hlavně tam ne!“ Byl tak vystrašený. „Ale co s tebou?“ Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl tak roztomilý, ale ten monokl, kolem jeho oka, krev, která mu tekl ze rtu mě tak znervózňovala a dělalo se mi slabo. Bolelo mě to za něho. „Já, já nevím. Ale prosím, domů mě nevoz.“ Připadala jsem si jak v nějaké scénce z filmu. „Tak dobře. Sice tě neznám, ale rodiče mam dnes pryč, vezmu tě k sobě.“ Usmála jsem se. „To vážně?“ Udivil se. „Pojď. Ale pod podmínkou, že mi řekneš, proč nechceš domů a kdo tě mlátí.“ Přimhouřila jsem oči. „Dobře.“ Vzdychl si a šli jsme do auta. Nechala jsem ho nasednout na místo spolujezdce a já si sedla za volant.
Nastartovala jsem a vyjela směrem k našemu paneláku.
Před ním jsme vystoupili a šli do bytu. Pustila jsem ho dovnitř. „Je to tu hezké.“ Začal se rozhlížet kolem sebe. „Děkuju. „Posaď se.“ Ukázala jsem na náš kožený gauč. „Dobře.“ Nejistě se posadil a já vedle něho. „A teď mluv.“ Zhluboka se nadechl. „Tak fajn.“ Podíval se na zem. „Domů nechci proto, že máma si našla nového přítele. Myslí si, že je fajn, ale když jsem s ním doma sám, pořád na mě řve, jakej jsem debil, že se ani neumím bránit a pak se to dostane až do stádia, kdy mě začne mlátit.“ Jeho hlas začínal být rozklepaný čím dál víc. „Ty kluci mě šikanují už od prváku a nechtějí přestat. Nic jsem jim neudělal, ale podle nich zřejmě ano.“ Začal popotahovat. „Neplakej.“ Položila jsem mu mou dlaň na záda a začala ní kroužit. „Hlavně jde o to, že se bojím chodit jak domů, tak do školy. A Greg, můj starší bratr, u kterého bych se mohl schovat, odletěl do států.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Tak ráda bych ti pomohla, ale nevím jak.“ Vzdychla jsem si. „Už si pomohla.“ Usmál se a já zjistila, jak je krásný. „Jsem to nezdvořák. Vezmeš mě k sobě domů a ani nevíš, jak se jmenuju.“ Podal mi ruku. „Jsem Niall.“ Chytla jsem ho za ni. „Já (Y/N).“ Potřásli jsme si a já ho pustila. „Si ve třeťáku?“ Optala jsem se a on přikývl. „Řekl si o té šikaně někomu?“ Zakmital hlavou ze strany na stranu, náznakem toho, že ne. „Měl si to říct alespoň nějaké učitelce. Věř mi.“ Mrkla jsem. „Asi ano.“ Bylo mi toho kluka tak líto. „Asi bych tě tu nadále neměl otravovat.“ Pomalu se zvedal „Zůstaň. Stejně, když jsem tu sama, tak se bojím.“ Podívala jsem se směrem na strop. „Tady?“ Rozhlédl se po bytě. „Nikdy nevíc, co tu na tebe může vyskočit.“ Zamračila jsem se a on se zasmál. „Teď mě něco napadlo.“ Plácla jsem se po čele. Byl krásný sám o sobě, ale kdybych ho malinko vylepšila, věděla jsem, že u holek by zabodoval a tím pádem, i mezi kluky, protože by se chtěli kamarádit s někým, po kom jdou holky, aby je s nějakou seznámil. Celkem logické ne? Teda v mé hlavě ano. „Stále chodíš takhle oblečený?“ Na sobě měl staré džíny, které měl krapet špinavé od hlíny a trávy poté, co ležel na zemi. A dále modré tričko s nějakým nápisem. Vlasy měl umyté, ale strašně uhlazené. „Ano.“ Nejistě se usmál. „Běž si do koupelny opláchnout obličej, ať se ti smyje tak krev ze rtu, a jdeme s tebou něco udělat.“ Poplácala jsem ho po zádech. „Co?“ Nadzvedl obočí. „Mazej do koupelny.“ Ukázala jsem mu cestu a on šel. Po pár minutách se vrátil. Popadla jsem kabelku a vydali jsme se ven. Nedaleko našeho bytu je kadeřnictví a hned vedle něho hodně dobrý obchod s oblečením. Vzala jsem ho nejprve do kadeřnictví. „A jéje. Tady se někdo sekl v době pravěký.“ K Niallovi přišel Joe. Joe je známý tím, že je gay a vyhrál několik kadeřnických soutěží. „Posaď se.“ Vzal Nialla za ramena, dovedl ho k židli a posadil ho na ni. „Děkuju Joe.“ Postavila jsem se ke stěně a prohlížela jsem si obrázky na zdi. „Krapet ti zlepšíme barvu a změníme účes.“ Říkal mu svým legračním přízvukem.
