Leden

6. Gungani

„Tak jsme v Altenbergu! Kdo chce, může se tu projít po pamětihodnostech, sraz za 15 minut." Řekl Vojta, načež všichni vyrazili do Edeky. Po deseti minutách se sešli, plné náruče brambůrků, čokolády a dalších blbostí, radostně žvýkaje.

„Hele, mě je zima." Mikuláš se jako první dostal přes vrstvu dobrot k tomu, aby se nadechl a tím pádem mohl něco říct. On vlastně mluvil pořád, ale obvykle říkal samý blbosti, takže si nikdo nikdy nepamatuje, co vlastně Miki říkal. Dám příklad. „Podívejte se, když tankem střelíš do lodi, tak to úplně vybuchne a hoří celá kuchyň, jako v pearl harboru, a pak se to potopí a úplně to celý vybuchuje a pak jak se to potápí, tak jsou všude bubliny, takže to z dálky vypadá jako gunganský město, což je...." Což je shodou okolností věta, kterou chtěl Mikuláš říct, ale pak si uvědomil, že je mu zima a tak místo toho řekl to.

„No jo, mě je taky zima." Řekl Prokop, což všechny šokovalo. Prokop si nikdy nestěžoval.

„Ochladilo se, co?" přihřál si polívčičku Erik. Ale polívku neměl a teplo mu stejně moc nebylo.

„Je mi zima." Řekl i Jonáš.

„No jo, tak je Vám zima, tak jedem zpátky a hurá na Jonášovu chatu." Rozhodl Vojta.

„Jó!" Slavili kluci. A vyrazili

„Hele, mě už je teplo." hlásal Jonáš po 15 metrech pohybu.

„No jo, to je jedno, stejně jedem dál."

Všichni se pachtili do kopce (Z Altenbergu zpátky na Cínovec je to do kopce). Takže jim bylo teplo, což bylo pozitivní. Bylo jim všem taky trochu blbě, z toho co všechno zbaštili v Německu, ale ani to je nezastavilo a probojovali se přes houstnoucí vánici (jo, začlo sněžit) až na Cínovec a k chatě.