Leden

13. Není cesty zpět

„Ne, neblbni." Zastavil ho Prokop. „Nejspíš je to pod proudem, vodou to jen zhoršíš."

Oheň mezitím postupoval na záclony a sedačku. Šance na jeho uhašení se každým okamžikem snižovaly.

„A co mám dělat?"

„Vypni proud."

„Ten je vyplej, ne?"

„Asi ne, když se tu svítí!"

Teď teprve to klukům vše docházelo. Oheň se dál šířil a začal olizovat stěny. Kluci utekli do vedlejšího pokoje, za Vojtou. Pak zhasla světla. Do tmy, ozařované jen hořícím pokojem přeběhl Vojta.

„Jdem hasit, ne?"

„To už nemá cenu, akorát se nám něco stane." Zhodnotil Jonáš.

Oheň už zachvátil celý pokoj a hrozil se rozšířit dále. Zabouchli dveře, ale bylo jim jasné, že to ho jen tak nezastaví.

„Sbalte všechno, co můžem, hlavně oblečení a mizíme domů. Cestou zavoláme hasiče, ale stejně se sem nedostanou přes ten sníh."

„Ach jo, moje chata!" řval Jonáš.

Naštěstí už nesněžilo. Nebo spíš bohužel? Sníh by chatu stejně neuhasil. Kluci jen z dálky pozorovali, jak oheň spaluje poslední kousky chaty a pak vyrazili domů. Měli štěstí, protože jim zastavil noční autobus a tak se mohli svézt.

„To byla zase výprava." Zhodnotil Erik

„No, to mi povídej. Za tohle dostanu zaracha." Rozčiloval se Jonáš.

„Ty za to nemůžeš. Nikdo za to nemůže, nikdo to nemohl čekat." Snažil se ho uklidnit Vojta.

Tak zase za měsíc... Čau...