Mr. Stalker[POZASTAVENO]

10. Kiss me, please.

V minulé části:
Vešla jsem do vchodu, kde nebyly už ani dveře. Spatřila jsem svítivě červený balónek s šipkou ukazující na schodiště...

Teď:

Na zábradlí byl přivázán další balónek s šipkou ukazující nahoru. Unesou mě vůbec ty schody? Pochybovačně jednu nohu položím na první schod. Až se ujistím, že se nepropadnu, tak pokračuju dál schod po schodu.

Jenže při mojí nešikovnosti a nevšímavosti jsem šlápla na hřebík, bolestně zaječela a skočila o schod dolů. Ten, ale nevydržel mou váhu, zlomil se vejpůl a sletěl dolů s tlumenou ránou. Jen tak tak jsem se chytla a teď tu visím. Já umřu, já umřu, já umřu...
Tyto dvě slova mi hrají v hlavě pořád dokola. Není to taková výška, ale pro člověka, co se bojí výšek je i padesát centimetrů nad zemí strašně vysoko. Seberu všechnu svoji sílu a přitáhnu se. Ještě, že občas chodím do fitka...

Konečně dorazím nahoru téměř naživu. A hele co nevidím...další balónek s šipkou ukazující na....

,,To si ze mě dělá..."

Zhluboka se nadechnu, vydechnu a vydám se na pospas dalším schodům. Proč, proč já? Jestli tohle přežiju, tak přežiju i zombie apokalypsu...

Už jsem nahoře. Všechny končetiny mám, takže v pohodě.

Tentokrát tu je žlutý balónek s šipkou, ukazující na dřevěné dveře, které vypadaly lépe než ty vchodové. Pomalu stlačím kliku, čímž se dveře otevřou a vejdu dovnitř.

Místnost vypadá jak z hororu. Uprostřed temné, vlhké místnosti je něco schováno pod bílým prostěradlem. Na podlaze jsou kousky skla, prachu a různýho bordelu.

Opatrně našlapuju směrem k oknu. Na rozpadlém parapetu je položený bílý papírek, na kterém je namalován usměvavý smajlík. Jemně se nad tím zamračím.

Najednou se za mnou zavřou dveře s hlasitým bouchnutím. Strnula jsem.

,,Jsi tak naivní." ozvalo se za mnou chraplavým hlasem. Strach mi nedovolí se otočit.

,,Kde je Molly?"

Snažím se zastavit třes mých končetin, ale moc se mi to nedaří.

,,U tvé babičky. Víš, jak je lehké šestileté dítě podplatit sladkostmi? Velmi lehké. Vyhodil jsem ji před vchodem a vysvětlil jí, aby řekla babičce, že ji tam odvezl tvůj kamarád." podle jeho směšného tónu usuzuji, že ho to hodně baví.

,,A co tím vším sleduješ?"

,,Nic, je to jen hra, Mio. Hra nad kterou vládnu já a ty nemáš sebemenší šanci převzít velení." zasměje se, nad čím mi zase vyskočí husí kůže. Tím stylem jak řekl mé jméno... Pořád nemám odvahu se otočit a prohlédnout si ho.

,,Jsi psychopat."

,,Dej si pozor na pusu, maličká."

,,Proč si nenajdeš někoho jiného? Proč chceš mě?"

,,Jsi jedinečná. Tak naivní a nevinná." nějakým jistým způsobem mě přitahoval. Ten sexy chraplák, styl mluvy.

Chvíli jsem byla zticha. A najednou ze mě vypadlo něco, čemu pořád nemůžu uvěřit.

,,Polib mě."

,,Cože?" nechápal. To je jasný, že nechápal.

,,Polib mě, prosím."

,,Ty chceš, abych tě políbil?"

,,Ano."

,,Tak zavři oči a nepodváděj, zjistil bych to."

Udělala jsem to, co po mě požadoval. Následně uslyším přibližující se kroky, pod kterými křupou kousky skla. Na tváři ucítím teplý dech a hned poté na svých rtech ucítím ty jeho. Na těle mi znovu vyskakuje husí kůže a já se nemůžu pohnout. Jeho polibek mě přímo paralizoval. Jeho rty jsou tak hebké a jemné. Když s nimi lehce pohne, jeho pohyb zopakuji. Tohle je ujetý...

Když se ode mě odtáhne, tak mám pořád zavřené oči. Můj dech je zrychlený a srdce mi bije jako o závod.

Kroky se zase oddalují.

,,Počkej, řekni mi aspoň, jak se jmenuješ." zastavím ho.

,,Adam." odpověděl. Pak už slyším jen otevření dveří. Ještě chvíli tam stojím paralizována tím polibkem. Pak se odhodlám jít konečně pryč.

Pohled třetí osoby:

Dívce jeho jméno bylo povědomé.

Adam

To už někde slyšela. I chraplavý hlas, při kterém ji naskakovala husí kůže. Smích, který ji připomínal andělské harfy.

Pocit, že jeho rty jsou stále natisknuté na těch jejích, ji vyváděl z míry. Chtěla je cítit déle, líbilo se jí to. Chtěla znovu zažít ovanutí jeho teplým dechem.

Vím, kdo to je, prolítne dívce hlavou.

Postava zahalená v černém odešla hned. Nemohl připustit fakt, že se mu to líbilo. Nemůže přece zahodit tu velkou dřinu kvůli nějaké holce. Vždyť už to dělá dva roky, a za ty dva roky se ještě nestalo něco podobného. Vždy si zachoval chladné srdce.

Musí překonat touhu, která na něj volá, aby se vrátil zpátky a tu dívku znovu políbil.

Chapec si uvědomil, že udělal chybu, když řekl své jméno. Klidně ho může poznat z fitka, když se s ní bavil....

Musím zmizet!

(Promiňte, kapitola měla vyjít dříve, jenže byly malé komplikace s wattpadem.)

Ehm, ehm :D
Popravdě takhle kapitola je skvělá ( já vím, samochvála je špatná věc )

Děkujeme za krásné komentáře, které nám píšete <3

Berry and Sarah