Mr. Stalker[POZASTAVENO]

19. Awakening

V minulé části:

,,Nezabiju tě, ale pod jednou podmínkou.."

,,Jakou?" Zajiskřili mu oči a poposednul si, přičemž znovu zasyčel bolestí. Někdo si dal záležet...

,,Nezabiju tě, ale pod podmínkou, že necháš Miu na pokoji a neřekneš jí ani o Samanthě." Přikývl a díval se do země. Otočil jsem se ke dveřím a šel pryč.

Teď:

Pohled Mii:

Slyšela jsem znovu nesrozumitelnou konverzaci, ale pomalu jsem začínala rozumnět.
Otevřela jsem oči, ale ostré světlo mě je donutilo zavřít zpátky. Po chvilce jsem je znovu otevřela a pomalu si zvykala na okolní světlo.

S ohromnou bolestí žeber jsem se posadila a hned se chytila za místo, které tolik bolelo. Místo bylo až podezřele měkké. Odhrnula jsem věc, kterou jsem měla na sobě a objevil se mi zářivě bílý obvaz, který jsem měla omotaný kolem celého trupu.

Do místnosti vešel doktor a hned, co mě uviděl se ke mně vrhl a tlačil mi na ramena, abych si zpátky lehla.

,,Slečno, nemůžete vstávat, měla jste v ráně těžkou infekci," pokáral mě a přitom se mračil, za okamžik se jeho výraz zjemnil.

,,V ráně?"

,,Ano, byla jste postřelená a do rány se Vám dostala infekce, pravděpodobně od kulky." Věnoval pozornost na pípající stroj vedle mě.

,,Kdo mi zavolal pomoc?"

,,Nikdo, přinesl Vás sem nějaký chlapec, ale zase hned odešel."

Adam.

Došlo mi hned, kdo mě sem dostal a zachránil mi život.
Zadívala jsem se na doktora, který něco zapisoval do papírů. Až teď mi došlo, že je vcelku mladý a hezký. Mohlo mu být nejvíc třicet.

,,Ne-nenechal tady... nějakej vzkaz ne-nebo něco?" Zasípu. Mluvit mi jde opravdu těžce. Hlavně mám v puse strašné sucho.

,,Ne, slečno. Jak jsem řekl, přinesl Vás a zase odešel." Pousměje se. 

,,Donesl byste mi pro-prosím trochu vody?" 

,,Řeknu sestře," kývl na souhlas a odešel. Za chvíli se v pokoji objevila sestra se sklenicí a džbánkem vody. Zamlženost jen ukazovala, že voda je opravdu vyhlazená.

,,Děkuju." Vezmu si od sestry skleničku a celou ji vypiju. 

,,Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zmáčknout tohle," ukáže někam za postel. Jen přikývnu. 

Když se za ní s cvaknutím zavřou dveře, pokusím si znovu lehnout a ještě aspoň na chvíli usnout. Podle všeho trochu spánku neuškodí. Ulehla jsem na pravý bok, protože ten mě nejmíň bolel.

A potom jsem si vzpomněla. Chtěla jsem napsat Adamovi a poděkovat mu za můj život. Za to, že mě tam nenechal a zachránil mě.

Natáhla jsem ruku na malý stolek se dvěma šuplíky a poslepu nahmatala telefon. Rozsvítím ho a kliknu na ikonku zpráv.

Me: Ahoj, jsem v nemocnici, ale to ty víš. A nebyla bych tu, kdybys tam nepřišel. Pravděpodobně bych teď už dávno někde byla mrtvá, protože bych vykrvácela. Chci ti poděkovat. Za všechno. Za to, že jsi mě tam nenechal a vlastně i za to, že existuješ. Zažili jsme spolu hodně událostí :) i když jsem psala, že tě nenávidím a bůhví, co ještě... Nelituju toho, takže ti moc děkuju. Ahoj :)

Telefon jsem položila zpátky na stolek a se zvláštním pocitem uvnitř sebe usnula.

Pohled Adam:

S nervy v hajzlu jsem ležel na posteli u sebe doma a neustále přemýšlel nad Miou. Z celýho svýho podělanýho srdce doufám, že její zranění není až moc vážný. 

Od chvíle, kdy jsem se vrátil z nemocnice, uběhly asi tři hodiny. 

Převalil jsem se na záda s pocitem se podívat na telefon. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale bylo to užitečný. Na displeji se objevila zpráva od Mii. Rychle ji přejedu pohledem a ještě rychleji se dostanu na nohy, rovnou vyrážejíc k autu. Musím ji vidět.

Auto nastartuju a z parkoviště vyjedu tak, že za mnou je šedý kouř. Silnice jsou kupodivu prázdné, takže nic nehrozí. Kromě radarů. Ale ty nikde po cestě nejsou. 

K nemocnici jsem dojel s rekordním časem. Přesně jsem nevěděl, kde má Mia pokoj, ale aspoň vím patro. 

Došel jsem k výtahu a zmáčkl čudlík, čekajíc na výtah. Najednou se vedle mě objevila nějaká sestra. Když jsem se na ní otočil, mile se usmála.

,,Nevíte, kde má pokoj Mia Walker?" Falešně jsem se usmál. 

,,Je na jednotce intenzivní péče, ale tam můžeme pustit jenom rodinu," pousmála se.

,,Jsem její bratr. Rodiče mě poslali, abych se na ni podíval," zářivě jsem se usmál. Mezitím přijel výtah a my společně nastoupili.

,,Fajn, pokoj číslo čtyřicet osm." Vystoupila a já ji následoval. Docela mě překvapilo, že po mně nechtěla občanku nebo nějaký doklad, že jsem její bratr. 

Pohledem jsem klouzal po dveřích a hledal číslici čtyřicet osm. Mohlo mě napadnout, že to budou ty předposlední dveře, když na každém patře je deset pokojů. Sám nad sebou jsem protočil oči a tiše prošel pootevřenými dveřmi.

Páni! Nemůžu tomu uvěřit, že už jsme na 20. místě!! Děkujeme!

Tahle kapitola je delší, snad vám to nevadí XD 

Každopádně jsem ráda, že jsem se dokopala k psaní - teď myslím jako já, Lůca, protože to všechno psala Sarah ^^ psát tyhle závěrečný kecy je něco skvělýho XD

Lucy and Sarah