Newyorský Institut (TMI - FF)

5.kapitola

Stoupla si před boxovacího panáka, v rukou sevřela hůl a třikrát se se zavřenýma očima z plných plic nadechla. Pak přešla do útoku. Střídala triky a taktiky, tak jak nejlíp svedla. Jen při boji dokázala ze sebe všechno dostat, i když říkat tomuto boj, se moc nedá. Kopla nohou vysoko, až se panák zhroutil na podlahu.

„To teda vyrovnanej boj nebyl. Chtělo by to aspoň někoho, kdo se může bránit." Jen sledovala jak k ní přichází Blonďáček s dost sebevědomou tváří. Než se postavil před ni, vzal si druhou hůl ze stojanu. „Tak ukaž." vyzývavě ji pobídl. Zamračeně se mu podívala do očí, než však stihla cokoliv odpovědět, prudce se rozmáchl. Uskočila jen o vlásek. Právě začal boj. Znovu do ni chtěl udeřit, ale Clary jeho útok obrátila. Naznačil klamný tah na nohy, však to ji neuniklo. Nastavila hůl vzhůru, až dřevěné hole do sebe narazily. Ďábelsky se ušklíbl a silou se opřel o hůl. Pod tíhou musela o krok ustoupit. Narovnala se, otočila holí a chystala se mu podrazit nohy. Zablokoval její útok těsně nad zemí. „Dobrej tah, ale ne moc rychlej." ohodnotil. Fakt!?  Mykla holí tak, že tu jeho vychýlila od přesné rány. Dokázala být rychlá jak chtěla. Otočila se a silou narazila do středu dřevěné tyče. Nedocílila toho, že by se rozbila na dvě části, protože i on byl překvapivě až moc rychlý a změnil postoj. Vyvedlo ji to na krátkou sekundu ze střehu a najednou byla na zemi. Podtrhl ji nohy, jak ona předtím zamýšlela. Jednou nohou ji šlápl na rameno, aby ji udržel a aby nezvedla hůl. Druhý konec jeho zbraně ji mířil k obličeji. „Nedáváš si bacha." podotkl. Zakroutila hlavou s výrazným falešným úsměvem. Zavrtěla se s pokusem dostat se z držení pod jeho nohou. Vzdychla a vzdala to. Zvedla oči nahoru.

„Můžeš mě pustit?!" zavrčela.

„No....možná, ale nechceš mi napřed odpovědět na pár otázek, než zase zdrhneš.?" oplatil jí falešný úsměv.

„Nenaparuj se, Blonďáčku." vyprskla.

„Blonďáček? To není špatný, ale upřednostňuju třeba Krasavec nebo Nejlepší lovec." ušklíbl se, až se mu zablýskly zuby.

„Řekl ti už někdo někdy, že bys potřeboval srazit ego.?" převrátila očima a odvrátila od něj pohled.

„A tobě už někdo řekl, že se s lidma domluvíš líp, když na ně nebudeš pořád tak štěkat.?" odvětil. „Kdyby ses nechovala tak divně, možná bys mě nemusela oslovovat Blonďáček."

„Mě tvoje jméno nezajímá." Škubla rukou, až jeho noha byla místo na jejím rameni na zemi. Vyhoupla se na nohy. Popadla hůl a uklidila ji. Přitom ji stále sledoval se svraštělým obočím. Než vypochodovala z výcvikové haly, zaslechla za sebou jeho hlas.

„Mimochodem jsem Jace." Zabouchly se za ní dveře a dál mířila ke schodům. Vyšla o patro výš a zalezla do pokoje.

******

Stála pod proudem teplé vody ve sprše. Jediné co ji nevadilo na boji s tím povýšencem bylo, že se konečně zapotila a na chvíli ze sebe dostala stres a neklid. Vypla tekoucí vodu a popadla z věšáku ručník. Ovázala si jej kolem těla a odsunula mokrý závěs. Zvedla pohled k zrcadlu. Když neudržela výkřik, klopýtla ze sprchy a pevně sevřela oběma rukama umyvadlo. Popadala zbloudilý dech. Najednou se ozvalo zaklepání a zbrkle se otevřely dveře.

„Jsi v pořádku?" vyhrkla dívka, Isabela. Clary se strachem upřela zrak opět do zrcadla. Už tam nebyl. Už tem nebyl obličej jejího staršího bratra, Sebastiana, který zemřel tak jako všichni v Institutu a neprohlížel si ji svýma černýma, dříve zelenýma, očima. Dnes to už bylo podruhé, co se ji vrátila vzpomínka a vyděsila ji k smrti.