Newyorský Institut (TMI - FF)

12.kapitola

„Jestli něco jen cekneš, přijdeš o víc než jen pár vlásků." Tlačil jí loktem do hrdla. Viděla před sebou černé fleky. Uvědomovala si, že pomalu přestává lapat po dechu. A pak přišlo uvolnění. Pustil ji. Svezla se po stěně na zem a snažila se potlačit tupou bolest v týle. 

Sklonil k ní hlavu. Zašeptal ji do ucha. „Přestaň fňukat! Nikoho tvoje volání o pomoc nezajímá. Nikoho nezajímáš."

Zbytek se rozplynul do černé mlhy. Následovaly obrázky, na kterých byla vidět její mrtvá matka, sestřin prosebný pohled, aby ji pomohla, bratrova ústa říkající další výhrůžky, to jak ji mlátí, kope, otec měnící se v netvora... I to se po chvíli rozplynulo. 

Procitla.

******

Byl to nový výjev. Nový sen a byla z něj celá nervózní. Nebyla ve své kůži. Cokoli se pohnulo, paranoidně si myslela, že je to on, Sebastian. 

Já jsem lovkyně! Zabíjím démony! Nevystraší mě sen! 

Křičela na sebe v duchu pokaždé, kdy se lekla a odskočila stranou, jen kvůli stínu, který pocházel od nevinné kočky. 

„No, dobré ráno!" Vkročil do jídelny Jace. Normální člověk by si nevšiml, že nepatrně povyskočila na židli při jeho zvolání. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby uklidnila divoce bušící srdce. 

Pozoroval ji se svraštělým čelem a zkoumavýma očima. 

„Dobré." odsekla, aby ho přiměla přestat na ni zírat a zkoumat ji. Sedl si naproti ní, ale nepřestal. 

Udržela leknutí při zvuku hlasů z chodby na minimum, ale v jeho zlatých očích se lesklo překvapení s obvyklou nedůvěrou. Viděl ji to na očích? Nebo zatajila dech? 

Obvykle se dobře kontrolovala, byla v tom leckdy i výborná, nedávat najevo city, hlavně strach, ale najednou nevěděla, co udělala. Odvrátila od něj zrak a znovu se věnovala snídani, to jediné mohla udělat. 

Do místnosti vrazila Isabela s Alekem zabraní do hlasité hádky. 

„Ty jseš idiot!" vykřikovala právě.

„Nepleť se do toho! O nic nešlo." zrovna ji odbyl. 

„O nic nešlo?!" nevěřícně na něj zírala. „Vždyť u něj prakticky už bydlíš, v čem je problém!" rozhodila rukama kolem sebe.

„Ty jsi spal dneska tady?" vložil se jim do toho Jace. Alek je zpražil pohled, po kterém oba nasadili identické nevinné obličeje. Odvrátil se od nich, když si šel vzít snídani. Oběma zmizel z tváře zvědavý výraz a vystřídal ho pohled podobný lístosti. Zřejmě je Alek jen málokdy naštvaný na svoje sourozence a teď jim to dělá starosti.

Clary se musela pousmát. Zvláštně ji zasáhlo zjíštění, že jsou vlastně obyčejná rodina, která drží pohromadě. Kdyby to poznala sama, určitě by jí to nepřekvapilo. Pomyslela znovu na svoji zesnulou milující matku a sestru, na bratra, který ji straší ve snech jako znamení zkázy. Než ji vytanul na mysli otec změněný v monstrum naštěstí se k ní někdo obrátil.

„Clary..." Volal na ní někdo ze dna studny. Nevnímala okolí, byla zaseknutá ve své paměti. Takhle na ni volala její sestra: „Clary! Clary. Cla-" a z  křiku vzešelo jen slabé vydechnutí.

„Clarisso."

Zvedla oči od svých prstů, kterými opisovala na stůl písmeno V. Val, Val, Val... Všimla si, že se na ni všichni tři dívají. Nepatrně sebou cukla, stáhla ruku ze stolu a tázavě jim oplatila pohled. Zřejmě na ni mluvili delší dobu.

První se ozve Alek. Odkašlal si a zopakoval svoji otázku: „Zatrénujem si?"

Dřív než se zmohne na slova, pokývla hlavou. „Jo." zachraptěla. „Jo, jasně. Jen se převlíknu, sejdem se v sále." Zvedla se od stolu. Než vyšla ze dveří, nepřestávali na ni upírat oči.

******

„Sakra!"

Po čtvrté skončila zády na zemi. Tentokrát si vyrazila i dech. Rozkašlala se a pak vyčerpaně složila hlavu na žíněnku.

„Hele, on nepotřebuje šetřit. Proč si takhle nemohla bojovat se mnou?" ozve se Isabela opřená o zeď. Přišla zrovna, když ji Alek složil po druhé a neustále si stěžovala, že když cvičila ona s Clarissou, tak neměla takový výhody...

Zrzka se musela uchechnout, dneska byla mizerná. Nedokázala se soustředit a jak ji někdo řekl, nedokázala nevnímat sebenepatrnější pohyb - viděla v tom noční můru.

Alek ji znovu podal ruku a pomohl ji na nohy.

„Aspoň se můžeš pořádně vybít, ne." zkoušela to obrátit na druhou stranu, ale ani jeden ji to podle výrazu nezbaštil. Zkoumal ji pohledem se svraštěným obočím. „Ještě jednou, a jestli zase skončím na zemi, skočím z okna." Asi by to opravdu udělala. Sny ji lezly do hlavy ve dne a cítila se jako troska, jako nejhorší lovec, který nedokáže oddělit se od minulosti. Někdo by ji řekl, že je na sebe příliš přísná, ale to by byla lež, musí být ještě tvrdší.

Vybrala si dvojitý meč a zrovna ho rozdělila na dva menší - měla již unavené ruce a dvojitý meč byl pro ni příliš těžký; dělala špatná rozhodnutí nejen při boji, ale i u výběru zbraně. Zakroužila jimi v obou zápěstí. Nadechla se z plných plic a rozkročila se na první výpad. Její protivník udělal totéž a přehodil si z jedné ruky do druhé svůj krátký měč.

Vyšla první. Útok z vrchu pravou rukou a levou z boku. On se sklonil a z boku se vykryl mečem. Napřáhl se k protiútoku. Sám nebyl nijak vynikající v boji z blízka a s jinou zbraní než lukem a šípem, ani ji nezasáhl, zaútočil moc daleko, Clary stačil krok dozadu. Další rána mu však vyšla a Clary musela použit oba meče překřížené v půli, aby mohla odrazit jeho zbraň. Pokrčila se a chtěla vší silou vyskočit, když zavadila pohledem o dveře, které se začaly otvírat. A pak byla znovu na zemi. Podkopl ji nohy a teď se nad ní tyčil. Zvařela unaveně a rozhořčeně oči.

„No tak, Fairchildová, čekal jsem víc."

Vytřeštila oči, když uslyšela známý smích a otočila hlavu ke dveřím.