Newyorský Institut (TMI - FF)

4.kapitola

S přehledem večer usnula, ale noční můry ji nepřestaly děsit až do svítání. Prodrala se ze spárů ošklivého snu a otevřela oči. Hleděla na strop pokoje. Chvílemi viděla červené skvrny od krve, pak zmizely a objevily se zase. Stiskla silou oční víčka k sobě a posadila. Třikrát se zhluboka nadechla a zvolna se rozhlédla kolem sebe. Jen sen, nic skutečného. Převlékla se do džínů a černého dlouhého třička. Pak si pozornost vyžádal žaludek. Prohrábla si zrzavé vlasy a vyšla z ložnice. Stále byla v omámení spánku, takže každé vrznutí podlahy, zaskřípání blízkého výtahu, s ní trochu škublo. Prošla kolem mnoha dveří, ale až u předposledních se s mírným leknutím zastavila. Otevřely se a v nich opět stál vysoký blonďatý chlapec, kterého poznala včera.

„No, dobré ráno, cizinko, co tak brzo?" zvedl jedno obočí v značně arogantní výraz.

„Dobré." odpověděla a vyšla do kroku. Nebude plýtvat energie, kterou ani po hrozivém výjevu v pokoji nemá, na hloupé otázky od někoho s kým nemá zájem mluvit. Než se dveře ošuntělé jezdící kabiny, které se nedalo moc říkat výtah, zavřely, za ni vstoupil i on. Při rozjíždění se ozval skřípot trhající uši, který vehnal do Claryny hlavy jiný skřípot, tedy lépe řečeno výkřik. Sklonila hlavu a pevně stiskla oči. Snažila se zahnat křik své mladší sestry. Tohle se ji stávalo často od té doby, všechny ty vzpomínky se vracely v jakoukoliv volnou chvíli, a (nejen) proto se musí, co nejdříve dát do výcviku a skoncovat s tím. Uvolnila se, až se výtah zastavil. Všimla si na sobě cizího pohledu. Obrátila hlavu na stranu a zpražila chlapce, který se na ni díval zmateně a nechápavě, pohledem. Opustila kabinu, ocitla se v dlouhé chodě a mohla jen tipovat, kde by se mohla nacházet kuchyně. Poté ji blonďák předběhl a vyrazil vpřed. Co zbývá než ho následovat. Zahnul doprava, tak ona taky.

„Dobré ráno, Maryso." pozdravil ženu u kuchyňské linky.

„Ahoj, Jacei." otočila se od přípravy bohaté snídaně. „Clarisso, dobré ráno." všimla si ji a odměřeným hlasem dodala.

„Vám taky." odpověděla neutrálním tónem.

„Vidím, že jste se vy dva už seznámili." podotkla.

„Měl jsem jen krátké potěšení, když mě včera málem probodla nožem." prásknul. „A mimochodem, nikdo mi neřekl, že přijde někdo nový." dotčeně se zatvářil.

„U snídaně se nebude nic řešit, jasné." odbyla jej. „Kdy se ukáže Alek?" změnila téma. Blonďák se podíval na hodinky na své pravé ruce.

„Měl by tu být právě... teď." zvedl pohled ke dveřím. Nikdo nepřišel. „Nebo taky-" nedořekl větu. Ve dveřích vedle Clary se objevil přehnaně vysoký černovlasý chlapec.

„Dobré ráno, mami." vyhrkl.

„Jdeš přesně o třicet sekund později a to si vždycky dáváš záležet." vmísil se s úšklebkem do rozhovoru. „Copak se stalo? Nebo spíš, co jste dělali?"

„Jacei!" vyprsknul.

„Chlapci, prosím." vzdychla Marysa a oba rychle zmlkli. Téměř mimo, je Clary ani neposlouchala, až se někdo přesně nasměřoval na ni. „Ano, Aleku to je náš host." Host, ano to je a vždycky bude, nic od nich, od nikoho, čekat nemůže.

„Jsem Alek." kývl hlavou se známkou vzpomenutí.

„Clary." odpověděla s minimum slovy.

„Clary, myslel jsem, že Clarissa." nešetřil slovy blonďáček.

„Jonathane, ušetři si těch poznámek." ozvala se opět Marysa. Alek se snažil potlačit smích.

„Posaď se, ne, konečně budeme mít stravitelnou snídani." pobídl ji Alek a sám se posadil naproti Jonathanovi.

„Kdo tu zase uráží moje vaření?" přikradla se do kuchyně dívka, Isabela. „Dobré ráno, matko a vy dva." kývla hlavou na ně. „Ahoj, jak se ti spalo v novém?" obrátila se na Clary. Stiskla si rty k sobě, neodpověděla. Pohla se pouze pro jablko, které si vzala z košíku jako snídani, a odklusala z místnosti. Neodebrala se však hned do pokoje ani k výtahu, ale jen o metr dál ode dveří, se opřela o stěnu.

„Řekla jsem něco?" zaslechla.

„Ty určitě nic, jen je prostě divná. Proč je vůbec tady?"

„Jacei, řekla jsem, že u snídaně nic řešit nebudeme." odvětila Marysa.

„Jak se vlastně jmenuje dál? Nevypadá na to, že by byla už na výměnném výcviku. Chová se divně a-"

„Už se neptej. Nejsi rád, že je tu další člověk ani já nejsem nadšená, že tu je, ale přidělili ji sem z určeného důvodu, tak se s tím smiř! Vy všichni." odsekla.

„Já s tím problém nemám." špitla dívka.

„Jen se ptám, mám právo vědět s kým bydlím." ohradil se.

„Budeš se muset zeptat ji, jestli chceš odpovědi." vložil se do rozporu černovlásek.

„Ty něco víš, že jo. Řekl ti něco Magnus, že je to tak." Pak nastalo ticho, nucené ticho. Odtrhla se od zdi a s vlhkými tvářemi se vydala nahoru. Drsně si s klouby prstů otřela pod očima. Nemyslela si nic jiného, než co řekli. Je nechtěný host, vadí ji to? Ne! Ale přesto měla skleněné oči.