Newyorský Institut (TMI - FF)

9.kapitola

Na dveře jí někdo zaklepal.

Musela se odtrhnout od hromady knih, kterou si přinesla z knihovny do pokoje. Zrovna pročítala jednu z učebnic démonologie, z které uměla snad každé druhé slovo, ale tentokrát hledala určité démony, pokusy na nich a vše co by šlo spojit s přeměnou jejího otce, ale na nic nového nenarazila.

Odsunula se od stolu a se zvědavostí se vydala ke dveřím.

Neměl by tu nikdo být. Asi před hodinou byl vyhlášen poplach, že někde ve středu města řádí dva démoni. Všichni se rozběhli pro obleky a zbraně. Ona samotná stále měla zákaz účastnit se misí, protože musí nejmíň měsíc trénovat s novými lovci, kteří ji mají otestovat a potom poslat prohlášení Radě. Nelíbilo se jí to, nelíbilo se jí představa další noci s knihami osamotě v pokoji a nemít tu možnost se tedy cvičit, ale nedala to na sobě znát, a nakonec to využila k pátraní po informací, které by jí k něčemu byly.

Před dveřmi nestál nikdo dospělý, stál tam malý hnědovlasý kluk - Max.

Nemusel ani naklánět hlavu, aby jí viděl do očí, stejnak je jen o málo větší než nejmladší lovec z rodiny Lightwoodů.

„Myslela jsem si, že jsi se vrátil portálem do Alicante?" zeptala se.

„Plánovali to, ale do toho se spustil ten alarm." objasnil jí. Vypadal, že není vůbec smutný, že se nevrátil do Skleněného města a do Akademie. „Rodiče mi řekli, ať zůstanu v knihovně a pokračuju v učení, kde jsem přestal, ale teď nemůžu najít jednu knihu." trochu se naklonil, aby viděl na její plný stůl. „Nemáš ji ty?" zvedl obočí. Poznala, že se diví a přemáhá se, aby se neptal, proč má tolik knih u sebe.

O krok ustoupila a pustila ho dovnitř za účelem, aby se po ní podíval. Přelétl očima napřed první a potom druhý komín knih a četl jejich vazby. Nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Pomůžu ti ji najít, možná je jen zastrčená na špatné polici v knihovně." navrhla ochraptělým hlasem. V hlavě se jí pořád vynořoval obraz její malé sestry, která byla o pár let mladší než Max, a tolik ji to ničilo.

„To ne!" vyhrkl. Zarazila se, jak rychle odvětil, a svraštila nad ním obočí. „Už mě to vůbec nebavilo, řeknu, že jsem ji nenašel." objasnil a vykouzlil andělský usměv, který určitě zabíral na všechny. Clary se uchechtla a přikývla hlavou.

„Nenudíš se nad těma učebnicema?" otočil se na ni ve dveřích. „Izzy říkala, že bojuješ jako málokterý zkušený lovec, nemohla bys mě něco naučit?" zvedl na ni obočí s prosíkem na tváři. „Poslední dobou mí sourozenici nemají moc času mě něco nového naučit, takhle jen těžko dostanu své první znamení."

Chvíli ho pozorovala. Val se od Maxe hodně lišila, nejen že ji bylo jen sedm let, nechtěla se ke zbraním Lovců stínů ani přiblížit, nehrnula se k tréninku, a Clary ani nikdy nebude mít možnost sestru k cvičení v boji lákat a nakonec s ní trénovat a učit ji, zato Max byl už jedenáctiletý vyspělý chlapec, který se těšil, až jednou zabije svého prvního démona.

Přikývla na souhlas a vyšla s ním k výcvikovému sálu.

******

Rozhodla se mu ukázat něco málo z její techniky s otřím.

„Správně se postav." doporučila mu. A tak se rozkročil, vnesl váhu na obě celé šlapky, mírně se pokrčil v nohách a napřímil se. Před sebou držel pevně v rukách zbraň a ani se nehnul. Držel se jako spravný bojovník. „A teď na mě zaútoč." přikázala.

Na pár vteřin znejistil, nechtěl se vrhnout proti ní do boje, ať to bylo z jakéhokoliv důvodu.

„Jen zaútoč" zopakovala. Jeho oči se znovu tvrdě upřely na soupeře a udělal přesně to, o co si říkala.

Jeho ránu na levý bok vykryla s perfektní přesností. Nechala ho na sebe zaútočit znovu, a znovu a ještě hodněkrát. Párkrát ho opravila, doporučila mu jiné držení, navrhla mu, aby zmanipuloval soupeře tak, že předvede míření na ruce, ale odvrátí se na nohy.

Nebyl zlý, to vůbec, byl pořádně vycvičený, že i párkrát zapomněla, že je mladší než ona sama. I když se snažil, však ji nikdy nepřekvapil s útokem a každý jeho vpád odkryla. Nakonec mu navrla, že si vymění role a tentokrát se bránit bude on. Bez problémů souhlasil.

Napřed mu zaútočila na nohy, v pohodě její ránu vykryl, poté na pravý bok, s námahou ji odstrčil. Přikyvovala hlavou na jeho obranu. Poslední k čemu se chystala, byla rána seshora, aby musel podzvednout zbraň v obou rukách. Její pokus o další útok, který by dokázal opět dobře odvrátit, zastavilo jiné ostří ze strany. Narazila na něj svojí zbraní.

„Jacei, zrovna mi chtěla ukázat jak se bránit.!" postěžoval si Max na svého navlastního bratra, který se tu objevil z ničeho nic a mračil se na Clary.

„Maxi, bež do postele, je pozdě." nebral na vědomí jeho výtku. Nenechal se jen tak odbýt, držel se na svém místě, ale Blonďáček se na něj ani nepodíval, stále se mračil a prozíravě si měřil zrzku. Ta se na něj podívala a kývla hlavou ke dveřím, aby opravdu odešel. Maxův vzdych se nesl celou místností. Když se zavřely dveře, v jeho očích bylo ještě více zlosti.

„Nevím, co si myslíš, že děláš, ale takhle zaútočit na Maxe, který by nemusel tvou ránu vykrýt.... Mohla jsi mu rovnou rozříznout hlavu." zavrčel na ni víc než naštvaně. Sledovala ho. Byl celý od krve, i ve vlasech se mu leská černá barva krve démonů a na oblečení měl vyžrané kusy od jejich kyseliny. Nedivila se, že byl naštvaný, ale jeho zlost sálala uplně z každé části jeho těla a nemířila k démonům, kteří mu nejspíš dali zabrat, ale na ni.

„Chtěl něco nového naučit, tak jsem souhlasila. Chtěl se bránit, tak jsem na něj šla jendou ranou. I kdyby to čistě náhodou neodkryl, zarazila bych se víc jak deset centimentrů od něj." přistoupila o krok blíž k němu. „Ale tady nejde o to, že by to neodkryl ani že by se škrábnul, ale ty si myslíš, že bych mu mohla chtít ublížit záměrně, že bych to udělala ráda, protože nevíš, jestli jsem to co jsem, lovec. Myslíš si, že jsem něco zlýho, že mi něco udělal a jsem teď démon nebo cokoliv jiného... Nejsi jediný, kdo si to myslí, můžeš si stoupnout do řady a hlídat mě jak chceš, ale jedno ti řeknu," zamračila se a zase odstoupila. „Nikdy bych mu neublížila. Nikdy!" s tím se otočila a odešla.