Newyorský Institut (TMI - FF)

3.kapitola

Odmítla prohlídku Institutu, ale v pokoji, který od teď byl jejím, nevydržela dlouho. Nechtěla se nějak začlenit mezi nynější obyvatele, ale nedokázala jen tak sedět na posteli. Přirozená zvědavost přeci jen zvítězila. Vyšla ze dveří a ocitla se na chodbě, odkud se vcházelo do jiných neobydlených ložnic. Hádala, že plných pokojů je možná tak pět, ne víc. V mnohých Institutech jsou po většinu času ložnice pro hosty prázdné, tak se ani nedivila, když na dlouhé chodbě nepotkala ani nohu. Šla za zvukem výtahu a pak do něj i nastoupila. Obytná patra bývají vždy na posledním poschodí, tak zmáčkla patro níž. Když se dveře se skřípáním otevřely, vkročila do další z chodem a pootevřela vchod do prvního pokoje. Jak doufala, ocitla se ve výcvikové místnosti. Na stěnách visely jednotlivé zbraně, pokaždé jedna od určitého druhu. Nechala za sebou zavřít dveře. Rozhlédla se kolem sebe. Místnost mohla být stejně velká jako ta ve Washingtonu, ale byla moderněji zpracovaná, to mohlo být asi tím, že newyorský Institut byl postaven v pozdějším roce. Vzala ze stojanu nejprve luk se šípy. Neměla žádnou specifickou zbraň, uměla se vším, s lukem, mečem jak krátkým tak dlouhým, s bičem, s dýkou, s kopím, prostě se vším,... ale musí se ještě zlepšovat. Natáhla na tětivu šíp a zamířila jím na terč pověšený na protější zdi. Natáhla a pustila. Zapíchl se do prostředního kruhu.

Umí toho hodně, to sama ví, ale přece to nestačí na porážku otce. 

Natáhla další a pustila. Další, další a další, všechny doprostřed. Když natahovala ruku po dalším šípu, nahmatala jen vzduch. Luk vrátila na hřebík a z police popadla dýku. Prudce se otočila a hodila jím silou do dalšího z terčů. Potřebovala to všechno ze sebe dostat. Po dlouhé době se opět dotýkala zbraní a mohla správně mířit, jako by místo terče tam stál démon. Chmatla po jiné dýce a zaměřila ji mezi zapíchnuté šípy. Na poslední chvíli, než pustila nůž, jej obrátila na druhou stranu a hodila ho proti dveřím, které byly náhle otevřené a na prahu stála postava.

„Hej! Hlavně klid." dostal ze sebe zaraženě kluk se světlými vlasy. Nijak neodpověděla. Udělala to jen jako obranný reflex. Došla k pověšeným terčům a postupně z nich vytrhávala zbraně. „Bylo to dobrý, ale necháváš se až moc odrazovat každou maličkostí." vešel a natahoval se po noži. Vzal ho a otočil s ním kolem prstů.

„A ty jsi nějaký expert." vyhrkla a hodila šípy na stůl. Něco na něm bylo otravného, ten postoj, hlas...

 „Něco takovýho." ušklíbl se a přitom škubl rukou a nůž vyletěl rovnou k terči. Spokojeně se usmál, když se trefil přímo. „A ty jsi vlastně kdo?" nadzvedl jedno obočí v otázku. Neměla v plánu odpovídat, ale i tak ji někdo přerušil. Další člověk, který vešel do místnosti.

„Hele, ty budeš Clarissa." zazněl ženský hlas. Přišla k ní naproti dívka s dlouhou černou hřívou a aspoň dvaceticentimetrovými podpatky. „Já jsem Isabela Lightwoodová." představila se stejně jako její matka. „Vidím, že jste se vy dva už seznámili." zasmála se.

„Nikdo mi neřekl, že má přijít někdo novej.?" svraštil čelo.

„Protože jsi se ani neobtěžoval přijít!" zasyčela na něj. „Dokonce i Alek se zajímal a to tu už nebydlí."

„Jak nebydlí?! Vždyť je tu každej den!" odvětil.  

Mezitím se Clary vypařila pryč a pokračovala bloumáním po chodbách Institutu. Nemá zapotřebí poslouchat sourozenecký hádky. Každý by si uvědomil, že jsou sourozenci, když vedou takovou hádku - pravou, upřímnou, bez okolků a servítek, tak se dokáží totiž hádat jen ti, kteří spolu celý život žili pod jednou střechou. Tyto hádky znala moc dobře.