Newyorský Institut (TMI - FF)

6.kapitola

Posadila se na kraj postele, kolem sebe stále jen ručník a z vlasů jí stékala voda na povlečení. Oklepala se. Musela ze sebe dostat ten pronikavý pohled mrtvého bratra. Ty černé oči plné zlosti a nenávisti vůči ní, které jakoby viděly až do nitra její duše, do nejhlubší propasti v srdci.

„Stalo se ti něco?" oslovila ji Isabela, která ji nepřestala pozorovat, od doby, kdy vtrhla do koupelny. Zvedla pohled od země a podívala se na ni přes závoj vlasů.

„Je mi fajn." odsekla a nevraživě na ni koulila panenky. Nedokázala teď cítit nic jiného než zpropadený strach a chuť se z toho všeho vybít.

„Nevypadáš na fajn." odvětila. Nahlas si povzdychla. „Jsem vedle, u sebe, kdyby něco." dodala se záměrem laskavosti a za chvíli po černovlásce nebylo vidu, sluchu. Nechala ze sebe spadnout promočenou osušku a předstoupila před velké zrcadlo. Otáčela se dokola a pozorovala každou jizvu, podlitinu, každej kousek dořezané kůže na svém těle. Jen stěží rozezná dárek z boje, nebo od svého bratra. S tou hroznou představou se jí vrátila spousta vzpomínek na chvíle strávené o samotě se Sebastianem, chvíle, kdy se krčila v koutě a nechala se jím mlátit. Potlačila v sobě smutek, strach i vztek. Nikdy neřekla, co jí dělal a teď je to už jedno. Je mrtvý, všichni jsou mrtví a tam někde venku na ni čeká démon v podobě jejího blízkého, který zaplatí za všechno, co udělal on i jeho prohnilý syn, oba experimenty zvrhlého pokusu. Teď není vhodná doba vzpomínat na minulost. Odvrátila se od pohledu na své zjizvené tělo, ve spěchu se oblékla do trička a kraťasů na spaní a v mžiku se prostor zaplnil tmou.

******

Vykradla se z pokoje brzy z ráno, kdy ještě v chodbách nikdo nebyl. Vyhnula se výtahu a seběhla schody do prvního patra. V kuchyni, kde bylo prázdno, prohledala skříně až našla krabici s vločkami. Ha, divím se, že něco takovýho tady mají. Nachystala si snídani do misky a sedla si ke stolu. Opřela se zároveň o zeď a jednou nohou se opřela o vedlejší židli. Otevřela si blok, který si vzala do ruky, a vytáhla z kroužkové vazby zastrčenou tužku. Kreslení je něco, co zbožňuje tak moc jako souboj s démonem, však neměla na to moc času. Zakresluje si vše, co je něčím zvláštní, například ony představy a sny. Je zvláštní zakreslovat si něco, co nechce už nikdy vidět, ale tohle je jediný způsob, jak se s tím vypořádat. Jednou rukou držela tužku a druhou si dávala do pusy lžičku vloček. Byla uprostřed kresby včerejšího výjevu, když si někdo až velmi blízko odkašlal. Prudce zavřela sešit a sundala ze židle nohu.

„Kreslíš dobře, až něco tak znepokojujícího vypadalo téměř skutečně." obešel stůl, ale stále na ni držel pohled, kterým ji zkoumal, jakoby zjišťoval, co tají pod tou zevní vrstvou. Byla tak zabraná do kresby, že neslyšela, když přišel a stoupnul si přímo za ni. To je osobní! Chtěla vykřiknout, ale mlčela. Položila ruku na desky bloku a vzala si ho k sobě. I ona mu pohled oplácela.

„Dobrý ráno, co se tu děje?" Vedle ní se posadil Alek. Přejel očima mezi Blonďáčkem a Clary, jak se oba snaží toho druhého propálit pouhým zrakem.

„Nic. Nic se neděje." odpověděl klidným hlasem Jace. Jeho přítel zauvažoval, ale pak jen pokrčil rameny. Do kuchyně se přihnala Isabela a jakmile uviděla prázdný stůl, zklamaně se zastavila.

„Co snídaně? Mám hlad jako vlk." prohlídla si všechny tři u stolu.

„Tobě taky dobrý ráno, sestřičko." poznamenal Alek. Černovláska ho políbila na tvář až mu na ní zůstal červený otisk rtů. Nevrle si ji otřel. Pak prohrábla rukou vlasy druhému z jejich bratrů a ten si je začal s mžikem upravovat. Clary nad ním převrátila očima.

„Dobré ráno!" zakřenila se Isabela a zaujala místo vedle Blonďáčka. „Proč si včera nepřišla na večeři?" obrátila se na Clarissu.

„Brzy jsem usnula." odpověděla prostě. Zvedla se ze židle a vzala do ruky špinavou misku s mlékem k dřezu.

„Kde je mamka?" otázala se Isabela.

„Někdo ji volal, tak je v pracovně." dodal odpovědět Alek.

„Dobře. Tak co si dáte k snídani, kluci?" pozvedla jedno ze svým dokonale vytvarovaných obočí.

„Iz, prosím ty zkazíš i vajíčka." zhrozil se Jace.

Mlaska: „Tak za to ti dám dvojitou porci." vyplázla jazyk. A Alek se zadusil smíchem.

„Přeci tak špatně vařit nemůžeš, ne?" ozvala se Clary a opřela se zády o linku.

„Podle těch nevděčníků, bych svým jídlem dokázala zabít i hordu démonů."

„Což je fakt." dodal Jace.

„Vařím taky hrozně." přiznala stejně tak Clary.

„Takže hra kdo nás otráví dřív?" poznamenal opět. Všichni se zasmáli i Clary se ušklíbla. Do místnosti najednou přiběhl další člověk. Malý chlapec, hnědovlasý, možná desetiletý.

„Maxi!" vyhrkla Isabela. Popadla chlapec a pevně ho objala. „Co tu děláš?"

„Před chvílí jsme s tátou přišli." odpověděl a pozdravil se s bratry. „Já jsem Max." zastavil se o Clary.

„Clary."

„Max byl s otcem v Idrisu, aby se přiučil v Akedemii." řekl Alek. „A kde jsou rodiče?"

„Za chvíli tady budou." oznámil malý Lovec. A v tom se ve dveřích objevil po boku Marysy vysoký silný muž téměř holohlavý se širokými rameny. Hned se na něj vrhla jeho dcera a poté synové. Museli ho dlouhou dobu nevidět.

„A ty budeš Clarissa. Robert Lightwood." napřáhl směrem k ní ruku.

„Clary Fairchild, pane." přijala ji. Ostatní mladší Lovci se na ni překvapeně podívali. Nevěděli, že jsem Fairchildová.

„Upřímnou soustrast, Clarisso, Anděl s tebou."

Nasucho polka, „Děkuju." a poodstoupila.