Newyorský Institut (TMI - FF)

11.kapitola

Jak se dostala mezi vlkodlaky, to bylo docela záhadou. Pamatuje si, že po rozhovoru s nepříjemným úpírem se otočila a odešla. Netušila, jestli se Blonďáček na něco ptal, ale nejspíš ne, jednoduše šla pryč. A najednou je ve vlkodlačím útočišti. Tam, kam ji zavedl bývalý přítel její matky, kde nemá, co dělat. Kde si sedla a vůbec nic nevnímala. Nedívala se na nic určitého, jenom zírala před sebe. Proč sem šla? Chtěla mluvit s Lucianem, kterého považovala za cizince? Možná proto, že to bylo jediné místo, krom Institutu, které ve městě znala a kde nemusela mrznout, tak jako v parku.

„No tak, lovkyně, nevím, o co se tu snažíš, ale vysedávat mezi vlkodlaky, není zrovna dobrý nápad." ozval se za jejími zády ženský hlas a zachvilku už před ní seděla vlkodlačice s tmavou platí a s černou kudrnatou hřívou. „Tedy, jestli se nechceš poprat." dodala a mykla přitom rameny.

Zaostřila na ni oči a poprvé si i všimla, že ji všichni v místnosti ostražitě pozorují. Cítila se jako králík v kleci, lovená zvěř. A možná to tak i bylo.

„Jestli sis myslela, že tu najdeš Luka, tak ten je v práci." Luke? Má civilské jméno a pracuje mezi obyčejnými. Nevěděla, jestli je to normální mezi vlky. Nedávala na sobě znát, že ji zjíštění, o tom, že podsvěťané žijí mezi lidmi, překvapilo. Nemohla to vědět. Nikdy ani nikoho takového nepoznala.

„Ne, nejsem tu za Lucianem." odvětila. Dívka před ní zvedla obočí v otázku: A tak proč? Neodpověděla, neměla odpověď. Odvrátila opět od ní hlavu a zkoukla prostor kolem sebe. Chlapi s přivřenýma očima, které pozorovaly, každý její pohyb, aby mohli zaútočit. Anebo bránit? Někteří měli vyceněné zuby, někdy i tesáky. Ženy, těch tu bylo jen pramálo, se na Clary raději ani nedívaly, nezajímaly se, dělaly, že tam vůbec není.

„Většina z mých lidí váš druh nemá v lásce, a ono je tomu i naopak," dodala zahořkle.

„To vidím, tak proč seš tu ty?" opáčila.

„Nenávidím namyšlený lovce, co si myslí, že můžou všem říkat, co mají a nesmí-" nadechla se. „Můj alfa se zaručil, že tobě můžu věřit. Já ale věřím jemu a vím, že to co dělá, je z nějakýho důvodu. No," máchla rukou ve vzduchu a opřela se na židli, „a ne všichni jsou takoví jako většina z vás."

Podežřívavě na ni obrátila zrak. Moc ji nevěřila.

 „Jsem Maia." nadnesla.

„Clary."

„Fajn, Clary, říkám, že tu nemáš, co dělat, hlavně teď, když sem míří hurikán. Nemám pochyb, že bys většinu z chlapů dokázala v klidu zlikvidovat, i s tou tvojí výškou," poznamenala, „ale myslím si, že to nechceš, nechceš být jako ten debilní Spolek."

Nechápavě se zamračila, ale v jednom měla pravdu - nemá tam být. Zvedla se od stolu doprovázená s jednohlasným zavrčením všech vlkodlaků, když v tom ji zabránil v odchodu ten stejný kluk, který na ni vyjel poprvé. Tento hurikán.

„Lovci tady nejsou vítáni, nedošlo ti to hned poprvé?!" vyprskl.

Zpříma se mu podívala do očí, neucukl, ani v to nemyslela. Bylo by těžké ho porazit, ale poradila si s démony, zvládla by ho, ale..... nechtěla. Nemá cenu se plést mezi vlky.

„Já odcházím!" zdůraznila svým hlasem slova. Otočila hlavu na stranu. Maia se na ně dívala jen okrajově, ale když ji Clary kývla, opětovala pohled. Obešla robustného a nanejvýš rozzuřeného vlkodlaka, záměrně ho strčila do ramene, a byla pryč.

******

Přišla k Institutu už ve tmě a u výtahu potkala jednoho z Lightwoodů.

„V pohodě? Vypadá to, že bys rád někoho praštil." přerušila ticho mezi ní a Alekem.

„Co? Jo, jasně, v pohodě." zamrkal, jako by si jí všimla až teď. Nemusela ani naléhat, když šlo vidět, že není v klidu, za chvíli ji to vysypal. „Jen jsem se pohádal s přítelem."

Clary ulétlo uchychnutí a vysloužila si Alekův podrážděný pohled.

„Promiň, jen mě to překvapilo, je dobrý vědět, že někdo jako my má osobní život a řeší něco tak běžného." mykla rameny. Teď se na ni díval nechápavě. „Vlkodlak může pracovat mezi obyčejnými, lovec stínů má vztah a řeší hádky." osvětlila.

Taky se uchchtl a přikývnul. „Potřebuju se prospat."

„Fajn, a až na tebe přijde zuřivost, což nejspíš příjde, věř mi,-"

„Vlastní zkušenosti?" povytáhl obočí a přurušil ji.

„Z přítelem ne, ale jo." odpověděla neurčitě. „No, až to přide a budeš chtít někoho praštit, příjď za mnou. Chtěla bych si s tebou zatrénovat, abych mohla konečně do akce." dořekla.

„Dobře." krátce se zasmál. Dveře se otevřely na druhém patře.

„A tady jsi, Clarisso, ahoj." objevil se před nimi Lucian, vlkodlačí alfa.

„Dobrý, co tu děláte?" vystoupili z pojizdné bedny, která se za nimi opět zavřela.

„Dobrý, Luku, jak se vede?" ozval se Alek.

„Dobře, teda až na to, že jsem jednal z vaší matkou." zakřenil se. Alek chápavě přikývl, asi znal jak Marysa umí být přísná.

„Hledal jsem tě, mám pro tebe zprávu z Idrisu." odpověděl na Clařinu otázku.

„No, já jdu zrovna od vás." od vás vlkodlaků. Oba se na ni překvapivě podívali.

„To se divím, že seš celá." ozval se nevítaný hlas od dveří do ložnice.

„Ty musíš být všude!" zasyčela na Jace.

„Moje slova." přitakal Alek. Blonďák se zase otočil a zavřel dveře. „Já se musím vyspat. Uvidíme se později." potřásl si s Lukem rukou.

„Težký den?" optal se.

„To teda ano. Mějte se. My se uvidíme zítra." obrátil se na zrzku.

„Jo, jasně, dobrou."

„Měj se, Alexandře." Když se i ty jeho dveře zavřely, zůstali sami na chodbě. „Mám ti vyřídit, že za tebou konzulka brzy pošle poradce, aby si tě ověřil."

„To je skvělý, konečně!" usmála se.

Už brzy bude moct zase bojovat a něco se dozvědět o plánech otce.