Newyorský Institut (TMI - FF)

7.kapitola

Před odpověďmi na otázky, které viděla v očích všech mladých Lovců, ji zachránil ohlušující zvuk zvonu.

„To je Lucian Graymark. Je tu kvůli tobě." obeznámila je Marysa a přitom upřela zrak na Clarissu. Neptala se proč ani kvůli čemu, jen se otočila a vydala se rychlou chůzí ke schodům vděčná, že mohla odejít bez vyptávání. Doběhla do studeného suterénu a otevřela mohutné železné dveře.

„Zdravím." vyšlo z ní.

******

Zrovna začal podzim, kdy už dopoledne bylo chladno, a protože si nevzala bundu, nanesla si na rameno runu tepla. Přijala nabídku od bývalého přítele její mámy k procházce po New Yorku. Musela uznat, že prozkoumat město s někým, kdo se vyznal, byl lepší nápad než se vydat po okolí sama, jak zamýšlela, nebo mnohem lepší než s někým z Lovců.

Uběhlo půl hodiny, kdy prošli kolem hřbitova, na kterém se nacházel Institut, přes zaplněnou hlavní ulici a kolem všemožných obchodů, ale zatím nepromluvila jiné slovo než onen pozdrav. I když byla zvyklá na ruch velkoměsta, přesto se držela ostražitě, když se vyhýbala všem kolemjdoucím, kteří přehlíželi ostatní a spěchali ke svým povinnostem. Nemohla se dočkat až se dostanou někam, kde bude míň rušno. Přešli přes přeplněnou silnici a došli, jak ji řekl Lucian, k Centrál parku. Jejímu bystrému oku Lovkyně stínů neunikly náznaky nadpřirozených sil a ani malých tvorů, kteří je sledovali zpoza stromů .

„Tady je vstup na Vílí dvůr?" zeptala se a poprvé se ozvala.

„Ano, za chvíli u něj budeme." A měl pravdu. Nikomu se zrakem by neunikly pohyby v jezírky obklopeném jen listím, aby jej nikdo z civilů nemohl najít.

Víly, učila se o nich, tolik i o nich slyšela od ostatních, kteří se s nimi setkali, ale sama žádnou neviděla. Věděla o nich vše, že nelžou, ale dokážou překroutit pravdu, dokážou vás zaklít a přimět k nekonečnému tanci na jejich dvoře, i přelstít, aby jste udělali chybu a snědli nebo třeba jen přičichli k čemukoli, co vám nabídnou, aby jste zůstali v jejich službách až do smrti, která v jejich říši na vás čekala mnohem déle než obyčejně, protože tam májí jiná pravidla, jinak jim běží čas a přesto, že o nich věděla všechny zrůdné věci a měla by být ráda, že se nemusela ani z jednou z nich setkat, ale taky věděla, že vílí královna má oči i uši všude a věděla by odpověď na všechno, na co by se zeptala a zrovna teď měla tolik otázek, například: Kde se zrovna nachází její otec, nebo spíš démon, kterým se stlal? Nebo jestli ji hledá, jestli ji chce zabít, a nebo vůbec, proč dělal ty experimenty? - to byla ta hlavní otázka, kterou všichni ve Spolku řešili, ale odpovědi se jim nedostalo. Stačilo by skočit do vody a ocitla by se v jejich světě. Nevěděla, jestli by zvládla přesvědčit královnu víl, aby ji pomohla, ale teď neřešila tyto problémy, zrovna teď by to totiž bylo tak jednoduché.

„Clarisso," Netušila, jak dlouho upírala zrak k vodě a k malým skřetům, kteří se povalovali na leknínech, ale ten hlas ji vyvedl z přemýšlení. Odvrátila se a povytáhla jedno obočí na vlkodlaka v lidské podobě. „víly jsou záludné, mistři v pokrucování pravdy. Sice ti mohou dát po čem toužíš, ale zaplatíš za to větší cenou, než bys čekala." obezřetně ji pozoroval vlčíma očima.

„Ano, já vím." řekla pouze.

******

Došli až  na druhý konec města. Nevěřila jak je to město velké, ale nenadála se a byla v přístavišti a seděla v ošuntělé čínské restauraci mezi několika lidmi. Vlastně to byla čínská restaurace jenom z venku a nebyli to lidé, co seděli kolem usazení v boxech, ale vlkodlaci. Desítky vlkodlaků na jednom místě a upírali oči je na jejich stůl. Nebyla si jistá, jestli sledují ji, buď jako jistou hrozbu nebo jako na troufalého Lovce, který se odvážil přijít do vlkodlačího doupěte, nebo na jejich vůdce s otázkou a částečně s výzvou, proč dovnitř zatáhl možnou hrozbu. Však pochybovala, že v ní vidí nějakou velkou potíž. Byla dobrá, ale aby zvládla přeprat celou smečku.........ach bože, bylo jich tam tolik. Nikdy neviděla tolik podsvěťanů na jednom místě. Vždyť neměla ani zbraň. Pravidlo Lovců je, vždy mít u sebe ostří a stélu. Aspoň, že měla stélu, která by ji pomohla maximálně k rychlejšímu útěku, kdyby si ovšem stihla nakreslit runu, než by bylo po ní.

„Clarisso," Zase to jméno. Nenáviděla, když ji někdo řekl celým jménem a nejvíc, když to stále opakoval. Tak přestala zkoumat prostor a hledat případnou zbraň a zaměřila se na vůdce, on jediný by mohl zastavit útok svých druhů a pravděpodobně i na jeho rozkaz by se na ni bez problémů vrhli. Malá část jí při té představě chtěla, aby se tak stalo, aby se na ni vrhli, rozkousali ji, aby nemusela dál trpět sama a čekat na mnohem horší smrt. „téměř nikdo nezná celou pravdu o tom, co se stalo. Jen určití lidé ze Spolku znají důvod vpádu démonů do tvého Institutu, ani já nevím, co se stalo," On neví, že to způsobil můj otec. Neví, co se dopustil jeden z nejváženějších Lovců stínů....... Můj Institut to není. „ale jestli potřebuješ, jestli budeš potřebovat někomu říct i to, co jsi neprozradila Radě, můžeš to říct mně." značně ztišil hlas a hleděl jí zpříma do očí. „Byl jsem přítelem tvé matky a zasáhlo mě to silně a já to chápu, že nemůžeš určité věci říct, ale já jsem někdo, kdo tě může pochopit." Zněl tak upřímně, mohla by mu věřit, mohla............. ale ne!

„Byl jste přítelem mé matky, ale já- Já Vás vůbec neznám a ani vy mě. A nesnažte se na mě mluvit tím tónem, jako že mi rozumíte nebo že se cítíte po její smrti stejně jako já, nemáte ani ponětí." zasyčela víc nahlas, než chtěla a přitom ze všech stran zaslechla vzteklé zavrčení. „A zastrčit mě sem, taky nebyla zrovna nejlepší volba." zvedla se od stolu. „Díky za prohlídku, zpátky trefím sama." dodala, otočila se a vydala se k východu.

„Neudělej žádnou blbost." ozval se. Věděl o tom, že přemýšlela o návštěvě Vílího dvora?

Každý krok, každý pohyb, co udělala směrem ke klice, i každý nádech pečlivě sledovali vlkodlaci. Ještě k tomu se ve dveřích srazila s až nepřirozeně mohutným chlapem, který však nevypadal na víc než osmnáct.

„Kdopak se to objevil mezi vlkodlaky, malá Lovkyně. Hádám, že spíš než bys někoho šla zabít, ses nejspíš ztratila, co." Díval se na ni shora a narážce na její výšku se ani nedivila, vedle něj by byli všichni jen trpaslíky.

„Bate," zazněl varovný tón alfy. Mladší vlkodlak na jeho varování nedbal a stále si prohlížel Clary. Ta mu pohled oplácela s přímou výzvou, ať si něco zkusí.

„Tebe neznám." zkoumavě ji pozoroval a chtěl zjistit, co dělala ve vlkodlačím doupěti.

„To buď rád." zavrčela a nehodlala se vzdát, ne před někým takovým.

„Dávej si bacha." vyštěkl na ni s vyceněnými zuby. Chtěla mu stejně tak odpovědět, ale tentokrát se ozval ženský hlas.

„Bate, dost!" Byla to mladá vlkodlačice s tmavší pletí a černými kudrnami, která ho sledovala ze zadního stolu. Překvapivě od Clary ustoupil, ale stále se skloněnou hlavou ji propichoval očima a ona si nemohla nevšimnout vytasených drápů. Na chvíli otočil hlavu, aby se podíval na zástup vlkodlaků, kteří tentokrát nepozorovali ji, ale jeho, aby mohli zabránit případným potížím, které by se staly, kdyby zaútočil na jedno z dětí Anděla. Když opět sklonil hlavu, už tam nebyla a dveře se za ní zavřely.

******

Než došla zpátky do Institutu, jen jednou se podívala na jezerní vchod do říše víl a slíbila si, že se tam ještě vrátí, ale teď toho už bylo dost. Ten bezhlavej vlkodlak by na ni klidně skočil, kdyby ho nezastavila ta holka. Vadilo by mi to tolik, kdyby mi ukousl hlavu? Překvapivě.... Ano! Od něj ano, nejraději by mu spíš nakopala zadnici a nebyl by jediný. Narazila na namšlenýho blonďáčka na schodech. Pořád se vyhýbala výtahu a tak šla schody k pokoji po dvou nebo po třech a pak se zastavila před ním. Seděl na horních schodech a otčáčel kolem prstů stélou. Nevěnoval jí pozornost, jen sledoval stélu a přemýšlel, a tak ho opatrně obešla. Sama zalezla do pokoje a překvapilo ji, jakou má chuť kreslit. Sedla si ke stolu, na kterém našla svůj blog. Vždyť jsem ho nechala v kuchyni. Vzpomněla si, že dnes ráno kreslila u snídaně. Nepřemýšlela nad tím však dlouho a zabrala se do myšlenek na jezírko a čínskou restauraci plnou vlků.

P.S. Omlouvám se za pauzu, ale dlouhý čas jsem něvěděla jak dál s příběhem. Děkuji moc za komentáře a 'hvězdičky'.