Okamžiky Zázraků

Zázrak první

O rok dříve

Naposledy jsem prošel náš, teď už bývalí dům a přesvědčil se, že jsem si nic nezapomněl sbalit. Všechno bylo uklizeno do posledního smítka prachu. Nikde nic nebylo. Jen pusto a prázdno. Zatavil jsem se uprostřed obýváku a otočil jsem se kolem dokola. Překvapovalo mě, jak moc nedokonalý náš dům vlastně byl. I když ho všichni považovali za dokonalost. Až teď se objevilo, že se někde olupoval kus tapety, nebo někde odstával koberec. Přešel jsem ke stěně, kde ještě včera vysely naše rodinné fotografie. Přejel jsem prsty podél vybledlých naznačeních rámů a vzpomněl si na tu fotku.
Byla to moje fotka s Bess na pláži. Bess skákala radostně do vln a byl tam krásně zachycený její růžovoučký jazýček. Usmál jsem se a jen tak tak potlačil slzy, které se mi hrnuly do očí. Jasně, nikdy se mi nesmaže tenhle zážitek, ale už nikdy se z té pláže nebudu těšit sem domů. Budu se těšit do domova o pár tisíc kilometrů dále. Možná se budu těšit.

,,Tondo! Musíme jet!" Zavolala na mě mamka z venku a já se smutně usmál na náš obývák. Naposledy jsem se otočil kolem dokola a prohlédl si ho. Jenže už to nevypadalo jako náš obývák. Byla to prostě prázdná místnost, bez příběhu, bez všeho. Prostě místnost.
Vyšel jsem tedy z domu a zamířil přímo do auta. Sedl jsem si na zadní sedadlo a do náručí mi hned vpadla Eleanor. Moje malá sestřička naše stěhování nesla těžce. Nedivil jsem se jí. Měli jsme tu kamarády, spousty známých, kteří nás milovali a spousty dalších věcí. Bess mi olizovala ucho a kňučela. Nesnášela cesty autem a tahle cesta bude trvat několik hodin. Bylo mi jí líto. Bylo mi líto nás všech, protože nikdo z nás neměl rád cestování. Jenže jsem byl na pochybách, jestli se tomuto ještě říká cestování, když se nemáš kam vrátit.

,,Proč se musíme odstěhovat?" Zeptal jsem se ještě jednou našich a připoutal sebe a sestru pásem. Maminka se vysmrkala a otřela si slzy.

,,Nechci tu bydlet, když vím, že tu umřela má maminka." Zavzlykala a odvrátila od našeho domu oči. Povzdychl jsem si, protože mi to připadalo nanejvýš hloupé. Kvůli špatnému pocitu stěhovat čtyřčlennou rodinu a psa do jiného kraje. Podle mého názoru naprostá bláznivina, jenže když jde o vážná rozhodnutí, tak můj názor nikoho nezajímá. A tak jsem dál hladil svou sestru po blonďatých vláscích, které měla spletené mou prací do francouzského copu.
Představil jsem si to nové místo a při představě nové školy mě nepříjemně zašimralo v břiše. Nový lidé, praštění teenageři, nové místa. Ta představa mi opravdu nedělala dobře, a tak jsem radši zavřel oči a rozhodl jsem se tu dlouhou cestu aspoň prospat. Jenže sestra brečící mi do trika mi v tom trošku bránila. Tak jsem si nasadil na uši sluchátka a zapnul do nich hudbu. Maminka sice dál něco se vzlykotem vykládala o našem novém baráku, ale já nechtěl nic slyšet. Zvýšil jsem hlasitost na maximum a zaklonil hlavu tak, abych se opřel o opěrku. Pak už jsem doopravdy zavřel oči a usnul jsem.

***

Probudil jsem se o spousty hodin později a hrozně mě bolelo za krkem. Sáhl jsem si tedy na týl a udělal hlavou půlkruh, jako při rozcvičce na tělesné výchově. Rozhlédl jsem se okolo sebe a uvědomil si, že stojíme. Stáli jsme na příjezdové cestě jednoho z řady naprosto identických domků, naproti řadě naprosto identických domků. Akorát náš dům byl vybledle žlutý s bílými okenicemi a s bíle obtaženými okny. V každém okně byl pak nandaný květináč, ze kterého vysely muškáty, které jsem z celého srdce nenáviděl. Domek měl malou předzahrádku s čerstvě posekaným strávníkem a boudou pro psa. Byl oplocený dřevěným plůtkem, který byl ze strany od silnice počůraný od psů, kteří tu byly snad ve všech domech. Odevšad koukal buď něčí čumáček, nebo se ozýval štěkot. Koukl jsem se na Bess, která ťapala na dveře kufru s tím, že už chce ven. I já chtěl ven. Měl jsem přesezené své dlouhé nohy, ruku jsem měl přeleženou od mé sestry a uši jsem měl celé bolavé od velkých sluchátek, které na nich seděly celou dobu. Čekal jsem, jestli někdo vystoupí jako první, ale nikdo se k tomu neměl. Všichni koukali před sebe stejně vyděšeně, jako jsem se já cítil. Nevěděli jsme co dělat v novém domově. Nevěděli jsme nic. Nejlépe na tom momentálně byla Eleanor, která pořád ještě spala na mém klíně.

,,Ahoj nový domove." Snažila se nás povzbudit mamka, ale nevyšlo jí to, jelikož i v jejím hlase nebylo poznat nadšení. Možná naše překvapila velikost domku. Byl maličkatý, ze strany od silnice měl pouze tři okna a tři okna se tyčili i na střeše. Jenže to bylo vše. Prostě dvoupatrový domek s celkově dvanácti okny a malou zahradou. Babička měla obrovský barák a obrovskou zahradu. Tohle byla možná tak půlka z toho všeho.

***

Můj pokoj byl více méně stejný. Akorát tenhle měl pouze střešní okno místo francouzského okna s terasou. Má postel byla u střešního okna a pod ním bylo prázdné místo, přesně tak, jak jsem se se stěhovákama domluvil. Naproti posteli stála knihovnička s komodou a nalevo od dveří stála šatní skříň. Chyběl tam pouze ten psací stůl, který měl stát pod tím střešním oknem. Jenže jsem ještě nesehnal matný černý hezký stůl a tmavě červenou a černou židli.
Za mými zády se objevil táta a položil mi ruku na rameno. Otočil jsem se na něj a pohlédl na jeho smutný úsměv na rtech.

,,Vím, že to bude těžké, ale zkus si zvyknout. Vím, že to dokážeme." Usmál se na mě a tátovsky mi stiskl rameno. Otočil jsem se zpátky do pokoje a znovu si ho prohlédl. Bílí střapatý koberec, černý matný nábytek, prvky v tmavě červené barvě, knihy, cédéčka, repráky, prostě můj pokoj v menším provedení.

,,Taky vím, že si zvyknu." Stiskl jsem jeho ruku na svém rameni a usmál jsem se.

,,Kam dáš tu kytaru?" Zeptal se mě a vstoupil ke mně do pokoje. Zvedl jsem kytaru ve své ruce a koukl se na ní. V druhé ruce jsem svíral repro bednu s ladičkou.

,,Myslím, že by byla hezká u té komody." Řekl jsem a přenesl kytaru na stojanu ke komodě. Vedle ní jsem postavil i repro bednu a trošku jsem poodstoupil.

,,Super ne?" Usmál jsem se a táta kývl.

,,Jsi silný. A teď už běž spát, je pozdě a zítra máš první den školu." Táta mě poplácal po zádech a zavřel za sebou dveře. Do tmy jsem kývl a šel si sednout na postel. Lehl jsem si na záda a zadíval se do stropu, bylo mi smutno.