Okamžiky Zázraků

Zázrak čtyřicátý-třetí

Probudila jsem se na neznámém gauči v neznámém domě, přikrytá neznámou dekou. Znovu jsem zavřela oči a pak je zase otevřela. Pořád jsem tam byla. Najednou se přede mnou objevila Tomášova hlava a jeho ústa se smála tak, že jejich koutky dosahovali až k očím.

,,Ahoj. Pamatuješ si něco nebo ne?" Zeptal se mě a položil přede mě talíř s vaflemi. Nejistě jsem se na něho podívala a pak jsem se podívala na ty vafle.

,,Asi ne. Spali jsme spolu?" Zeptala jsem se a on se rozesmál. Pak ke mně položil hrnek s čajem a já jsem se posadila, abych se mohla najíst a napít.

,,Ale ne prosimtě. Byla jsi tak rozhozená díky Tondovi, že jsem tě vzal domů a ty jsi hned usnula. Bylo mi jasný, že si nic nebudeš pamatovat." Usmál se a sedl si vedle mě.

,,Kvůli Tondovi? Co se mu stalo?" Vyhrkla jsem tak rychle, až se Tomáš lekl. Rychle začal utírat čaj, co díky mě vylil a pak se na mě vražedně koukl.

,,Těžko říct, běžel, brečel, Dell se smála, pak jsme už šli pryč." Odpověděl a konečně se usmál. Rychle jsem se napila čaje a vafle jsem nechala bez dotknutí.

,,Musíme do školy." Usmála jsem se na něj a zvedla jsem se k odchodu.

***

Hned jak jsem vkročila do školy, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. V ruce jsem svírala helmu od Tomášovi motorky a mířila jsem rovnou do třídy. Lidé se na mě divně koukali a špitali si. Všimla jsem si skupiny holek, které stáli pod jedním Tondovo obrázkem a smáli se. Věděla jsem, že se nesmějí tomu obrázku, protože byl perfektní, ale smáli se, když řekli jeho jméno. Pak si nejspíš všimly mého pohledu, protože se ke mně obrátily a zrudly v tvářích. Zašla jsem za roh, vešla do dveří naší třídy a narazila jsem do něčeho velkého a tvrdého. Zvedla jsem pohled a střetla jsem se s Tondovo uplakanýma očima. Pohlédla jsem mu do očí a bylo vidět, že se mě bojí a zároveň by mě rád objal. Nakonec Tonda udělal krok do strany, obešel mě a začal rychle utíkat pryč. Zůstala jsem ve dveřích stát sama a přemýšlela jsem nad tím, co se právě stalo.

,,Dell!" Zařvala jsem najednou na tu holku a všichni se ke mně s úsměvem obrátili.

,,Charlie," Řekl Alex a začal se smát. ,,Nikdy bych do tebe neřekl, že toho chudáka neodpanicuješ." Zachechtal se a já jsem se na něj zlostně podívala. Navíc řekl slovo, které zřejmě ani neexistuje. Pak jsem se pohledem vrátila zpátky k té huse.

,,Co jsi mu udělala, ty mrcho?!" Zeptala jsem se jí pořád nabroušeným hlasem, i když už mi to bylo jasné. Měl jsem chuť jí zmlátit, jenže v tom jsme nebyla dobrá a ničemu by to ani nepomohlo.

,,Právě že jsem mu neudělala nic." Zasmála se a pak se zhluboka nadechla. ,,Nechci o to přijít s tebou!" Vykřikla vysokým hláskem a já věděla, kdo tuhle větu mohl říct. Všichni ve třídě propukli v hlasitý smích a já jsem tam stála jako opařená.

,,Ježiš to je blb." Ozval se zamnou Tomáš a já jsem se na něj otočila. Lehce jsem kývla hlavou a pak jsem proběhla okolo něj. Musela jsem Tondu najít.

Jako první jsem běžela na klučičí záchody, ale tam se mi Tonda neozval a nebyly slyšet ani vzlyky. Pak už mě napadlo jen jedno místo, kde by mohl být v bezpečí. Plavecký bazén.
Proběhla jsem pod výklenkem a uviděla ho, jak se choulí v koutě, kam si vždy dávám věci. Člověk by si ho skoro nevšiml, jak se choulil do malého klubíčka a bazén byl tak veliký. Ten veliký modrý bazén, který tak krásně voněl po chlóru a vedle něho se choulil veliký Tonda do malého klubíčka a jeho vzlyky se nesly po celé hale.

,,Toní." Zašeptala jsem a on vyděšeně zvedl hlavu. Bylo mi ho tak hrozně líto. Měl rudé oči od pláče a vyšpulené rty, měl mokré tričko od svých slz a nevěděl, jestli se mě bát nebo mi věřit.

,,Charlie." Vzlykl a zase zabořil hlavu mezi své kolena, které si objímal rukama, a hrudník. Přišila jsem k němu blíž a sedla si vedle něj. Prsty jsem mu vjela do vlasů a začala jsem ho hladit.

,,Proč to o mě řekla?" Zeptal se Tonda a zavrtal svůj obličej do mého ramene. Přitiskla jsem si ho k sobě a políbila ho do vlasů.

,,Protože je blbá, broučku." Zašeptala jsem a nechala jsem své triko, aby pohltilo Tondovo slzy. Tonda se třásl v neustávajícím pláči a já měla chuť Dell zabít. A i sebe. Mohla jsem za to já. Díky akustice se jeho vzlyky stávaly ještě hlasitějšími, než byly a já se dokázala jen proklínat. Co jsem mu to provedla. Kdybychom se nerozešli, tohle by se nestalo. Kdybychom se nikdy nedali dohromady, tak bychom se tomuto taky vyhnuli.

,,Co je na tom špatného, čekat na tu pravou?" Vzlykl rozhořčeně a bouchl pěstí do dlaždic. Odtáhla jsem se od něj a složila si jeho ruce do svého klína. Zadívala jsem se mu do očí a usmála se.

,,Nic, lásko. Jen to většina lidí nechápe a v dnešní době to nikdo nedělá." Odpověděla jsem a políbila klouby na jeho prstech.