Okamžiky Zázraků

Zázrak třináctý

Cítila jsem, že mi celá záležitost s Tondou začíná přerůstat přes hlavu. Klidně vám odpřísáhnu, že ze začátku šlo z mé strany jen a jen o sázku. Jenže se mi to začalo celé tak trošku motat a hroutit. Bylo to jako stavění hradů z písku. Když jste dali písek do formy, vypadalo to v pořádku. Nejspíš jste si řekli: ,,Jo, teď už se to povede." Pak jste rychle obrátili formičku směrem dolů a postavili jí na nějaký podklad. Zaklepali jste na formičku a pak jí opatrně sundali. Jak nadějně to vypadalo. Jenže když jste formičku sundali celou, hrad se zbořil. Upadla mu střecha, nebo byl blbě utisknutý spodek, možná byl problém v prostředku. Kdo ví?
Něco podobného bylo tohle. Možná jsem blbě začala, možná jsem blbě skončila, možná jsem něco udělala uprostřed, možná to nebyla moje chyba. Ale prostě Tonda začínal být mnohem více než pitomá sázka. Najednou jsem si říkala, jak je roztomilý když kašle, když pšíká. Najednou se mi líbilo, jak ťuká prsty do stolu, když je nervózní, najednou jsem jeho neposednou ruku chytila a propletla si s ním prsty. Čistě proto, aby nebyl nervózní.
Jenže problém je v tom, že ani já jsem mu nebyla lhostejná. Byl do mě zamilovaný nebo se začínal zamilovávat. A to byl problém, protože jednou vyjde napovrch, že byla sázka. Jen sázka. Kdo mi pak uvěří, že jsem se zamilovala?

***

Seděla jsem s Danielem v autobuse a pozorovala jsem krajinu. Řeč totiž nějak vázla. Kdy jsme se tak oddálili? Bylo o čem mluvit ne, že ne, ale něco bylo špatně. Tolik jsem toužila mu říci o Tondovi, chtěla jsem ho požádat o radu, jenže jsem se bála. Tak jsem se radši dál věnovala okolním stromům, které mi před očima tvořili zelený pás. Jeli jsme rychle. Možná rychleji, než by bylo vhodné, jenže kdo to řeší? Dokaď se nezabijeme, všem to bude jedno. Porušil rychlost, no a?

,,Co ta sázka?" Ozval se Daniel po chvíli maličko ochraptěle. Odkašlal si a zabodl do mě své modré oči. Obrátila jsem na něj pomalu hlavu a koukla se na něj. Malý, blonďatý, modrooký kluk, na kterém všechno-až na výšku- říkalo muž. Měl veliký hrudník, svalnaté paže, klíční kosti se mu klenuly z trička, velký ohryzek, tak ostré lícní kosti, že byste se mohli pořezat. Byl krásný o tom žádná, jenže něco mě nutilo ho srovnávat s Tondou. A nemohla jsem si pomoci, ale Tonda tenhle boj vyhrával.

,,Co říct, nevede se mi to podle představ." Usmála jsem se na něj a postřehla jsem i jeho úsměv. ,,Hroutí se mi to." Mluvila jsem pomalu, a přesto rychle, šeptala jsem, ale znělo to jako výkřik. Daniel pokýval hlavou, jako by věděl.

,,Nejsi ten typ, co by pro Alexe zbořil svět." Usmál se a dál kýval hlavou. Otočil se k oknu a bylo vidět, že přemýšlí. Nemrkal, jen vrásky na čele byly čím dál tím větší od toho, jak k sobě stahoval obočí.

,,Miluju ho." Řekla jsem, jelikož jsem měla potřebu se bránit. Nevím, jestli jsem chtěla přesvědčit sebe nebo Daniela, ale ani jeden z nás nezabral.

,,Jo?" Daniel se odvrátil od okna a pohlédl mi do očí. Nevěřil mi. ,,Tondu nebo Alexe?" Uchechtl se, ale ne nějak zle, spíš jako by mu to bylo vše jasné. Jako by věděl, že mám chuť říct Tondu. Říct pravdu.
Ale já neřekla nic. Pouze jsem odvrátila hlavu a dál pozorovala stromy. Jeli jsme za Alexem do jeho chatky u jezera. Byla hned za městem, takže se tam dalo dostat i městskou. Nedalo se říct, že bych se tam těšila, ale zároveň jsem neodporovala. Bylo mi to prostě jedno. I když jsem z hlavy nemohla dostat Tondův polibek. I když jen na tvář, stejně to pro mě hodně znamenalo. Ten polibek byl nádherný, jako by mě hladila motýlí křídla. Jako bych byla v říši snů. Bylo to, jako bych omdlívala a zároveň byla tak živá.

***

Vystoupili jsme jako jediní, vystoupili jsme uprostřed jednoho obrovského pole, kde široko daleko nebylo nic. Až za tím polem a za lesíkem co byl za polem se nacházela Alexova chata. Byla u velikého jezera a v létě byla tou nejúžasnější věcí na světě. Ale v tomhle chladném počasí se moc nehodila. Byla platná jako mrtvému zimník. Ale bylo v ní dobře, to se musí nechat. Navíc měla krb, před kterým byl kobereček a okolo něho křesla. Muselo se nechat, že Alexovi rodiče měli vkus.

,,Jedeme?" Zeptal se Daniel a přehodil mi svou ruku přes ramena. Kouzelně se na mě usmál a věnoval mi polibek na čelo. Věděla jsem, že mě neodsuzuje za to, že se mi líbí někdo jiný než Alex. Věděla jsem, že on mě bude podporovat v čemkoli a vždycky mě bude chránit.
Kývla jsem a našlápla jsem na cestu, vedoucí k Alexovi.

Cesta vedla lesem a já byla vděčná andělům, že je Daniel semnou. Bála jsem se, jelikož lesy na mě nikdy nepůsobily útulně. Nikdy na mě nepůsobily jako bezpečné místo, kde se můžeš schovat, a procházet lesem nebylo nic hezkého. Všude křupaly větvičky, vrzaly stromy, které se prohýbaly pod nápory větru, sem tam bylo slyšet srnu nebo divoké prase. Držela jsem Daniela pevně za ruku a nevěděla jsem, jestli se mu mám schovat za záda nebo jít před něj.

Najednou se za námi ozvaly kroky. Zkoprněla jsem na místě a zatahala Daniela za rukáv.

,,Slyšel si to?" Zeptala jsem se přiškrceným hlasem a ruku jsem mu stiskla tak pevně, že mě překvapovalo, že ještě neječí bolestí.

,,Ne." Odpověděl pevně, ale oči mu ulítly na za nás, aby se ujistil, že tam opravdu nikdo není. Slyšel to. Otočila jsem se taky a naproti mně se vyřítil někdo a hlasitě řval. Začal jsem ječet a pozpátku utíkat, jenže jsem narazila do Daniela.

,,Však je to Alex, Char." Řekl naprosto klidným hlasem Daniel a rukama mi sevřel paže. I já se vzpamatovala a pořádně jsem si dotyčného řvouna prohlédla. Opravdu. Měl blonďaté vlasy, modré oči, široká ramena. Byl to Alex.

,,Sakra! Víš jak jsem se lekla?!" Křikla jsem na něj a pěstí ho praštila do hrudi. Alex se srdečně smál a držel se za břicho. Jeho smích byl nakažlivý. I já se začala smát. V tu chvíli na nás ale někdo bafnul zezadu a Daniel vyjekl. Alex se nepřestával smát a vyskytl se ještě jeden smích. Liny. Já pozorovala Danielův zděšený obličej a musela jsem se smát ještě víc, protože vyděsit Daniela, to chce důvtip.

,,Do prdele." Zaklel Daniel a neunikl mi pohled, který Lině věnoval. Nebyl ošklivý. Vlastně byl obdivný, snad jakoby zamilovaný. Musela jsem se usmát, protože představa, že by Daniel chodil s Linou mě velice těšila. Daniel se nepřestával dívat na Linu a já poznávala, jak se mu líbí její smích, jak ho poslouchá, jak se snaží zapamatovat si každý její nepatrný detail tváře. A v tu chvíli mi začal chybět Tonda.

,,Ahoj." Ozval se za mnou dunivý hlas a já začala mít strach, že mi někdo čte myšlenky. Tenhle hlas totiž mohl patřit jen jednomu člověku. Ihned jsem se otočila a měla jsem co dělat, abych se nerozběhla a neskočila Tondovi do náruče. Stál tam, jednou rukou se drbal na týlu a na tváři mu pohrával nucený úsměv.

,,Tondo!" Vypískla jsem a vyskočila jsem do výšky. Už chybělo opravdu jen málo k tomu, abych mu skočila okolo krku a začala ho líbat a Alex si toho všiml. Tondovi se na tváři objevil opravdový úsměv, když si všiml mého nadšení. Bohužel ani na něm se nedal přehlédnout fakt, že by mě nejradši líbal až by mě bolely rty.

,,Fajn, tak necháme pískání a usmívání se a jdeme do chatky." Alex semnou trhl a přimáčkl si mě do objetí. ,,Mimochodem, dneska jsi mě ještě ani nepolíbila." Zavrněl a natáhl se pro pusu. I když se mi nechtělo, on byl můj kluk, musela jsem ho políbit. A tak jsem se vytáhla a políbila ho na jeho úzké rty. Neuniklo mi, jak Tonda sklopil hlavu, ani jak ho Daniel poplácal po zádech, ani jak se na mě Lina podívala. Ale pochopte lidi, já musela.