Okamžiky Zázraků

Zázrak padesátý

Necítil jsem u sebe její teplo a můžu jistě říci, že to byl ten nejhorší pocit na světě. Necítil jsem jí vedle sebe, pod sebou ani nad sebou. Nikde nebyla. Nikde. Seděl jsem na posteli v černé košili a černých společenských kalhotách. V ruce jsem držel sako a v druhé její dopis. Znovu jsem k němu zabloudil pohledem a znovu se do něj začetl. Slova na onom papíře mě zraňovala a těšila zároveň. Plakal jsem smutkem z toho, že už jí nemám a plakal jsem štěstím z oněch šťastných vzpomínek.

Rozhlédl jsem se po pokoji, jako bych jí tu snad mohl vidět. Viděl. Jenže jen naše společné fotky a ne jí osobně. To už nebylo možné. Leda když jsem zavřel oči. Když jsem zavřel oči, zapomínal jsem, že už tu není. Při zavřených očích jsme zase byli spolu.
Pomalu jsem vstal z postele a přešel jsem k fotce, kde stojíme před velkým řetězákem na pouti. Já ukusuji cukrovou vatu z jednoho konce a ona z druhého. Společně držíme špejli a Charlie se rozkošně kření stejně jako já. Jen když si vzpomenu na ten den, tak je mi teplo u srdce. Jenže všechno to teplo nahradí chlad, když si uvědomím, že Charlie už není.

,,Broučku, musíme jít." Špitla mamka, která strčila hlavu do mého pokoje, stejně, jako to už dělá celé dva týdny. Bojí se, že si něco udělám. A má k tomu právo. Kdyby sem každou hodinu nekoukala, asi už bych stál na střeše a říkal si, že skočím. Takhle se tam jen v noci chodím koukat na hvězdy a myslím si, že jedna z nich je Charlie. Rád si to myslím.
Otočil jsem k mamce hlavu a kývl jsem. Věděl jsem, že už budeme muset vyrazit a upřímně jsem se toho pohřbu bál. Měl jsem poprvé vidět její rodiče, kteří se u nás doma ani nezastavili, i když jim bylo jasně řečeno, že to semnou trávila poslední rok svého života.
Položil jsem fotku zpátky na komodu a usmál jsem se na ní. Přes slzy jsem viděl zamlženě, ale viděl jsem.

***

Byl to starý hřbitov u krásného barokního kostela. Bylo mi jasné, že to místo nejspíš vybrala Charlie a její rodiče s tím byli nespokojení, protože pořád kroutili hlavami při koukání okolo sebe. Pokud vím, tak se pohřbívala prázdná rakev, protože Charliino tělo se nenašlo.

Stoupl jsem si k Tomášovi a položil jsem mu ruku na rameno. Plakal stejně jako všichni ostatní a stejně jako já. Nemohl jsem přestat.
Viděl jsem, jak Lina s Danielem ukázali mým směrem, když mluvili s Charliinými rodiči a oni kývli hlavou. Nevypadlo však, že by se semnou chtěli bavit.

,,Z toho si nic nedělej. Jsou to nafoukaní snobové, kteří si myslí, že je tenhle pohřeb o nich. O Charlie se nestarali a teď dělají, že jí nikdy nespustili z očí a že vůbec neví, jak se jí tohle mohlo stát. Jenže kdyby tu byli, tak by nikdy Charlie nedovolili se s Alexem setkat." Vzlykl Tomáš a vrhl po jejích rodičích nepřátelský pohled.

,,Mám pocit, že kdyby tu byli, tak by to Charlie neustála tuplem. Jsou příšerní. Možná by to s ní dopadlo ještě hůř." Promnul jsem si ruce a s Tomášem jsem na sebe kývli. Věděl jsem, že jejich přítomnost ve svém životě by Charlie nesla ještě hůř jak Alexe. Už od pohledu to byli příšerní rodiče.

Najednou ticho prořízl vzlyk. Všichni, včetně mě se za ním otočili a uviděli jsme nižší blondýnku. Nikdy jsem jí neviděl a nevypadala jako jedna z Charliiných přátel. Vlasy měla peroxidem odbarvené, její oči měli zářivě modrou barvu, měla umělé řasy a nekoukala se na rakev. Nekoukala na rodiče, nekoukala na nic podstatného. Koukala se na mě. Koukala se na mě a plakala. Pomalu jsem na ní kývl hlavou, protože jsem netušil, jak jinak reagovat. Jenže na mé kývnutí se blondýnka ještě více rozplakala. Při pohledu na ní se mi vybavily poslední dobou tolik potlačované vzpomínky. Sledoval jsem jí průběžně celý pohřeb a celý pohřeb se dívala jen na mě. Ani jednou na Charliiny rodiče nebo na rakev. Jen na mě. Chtěl jsem k ní jít a něco jí povědět, jenže jsem nevěděl, co a něco mi říkalo, ať to nedělám. Možná pohled toho velkého kluka vedle ní. Zároveň jsem věděl, že blondýnka si nepřála nic na světě víc, než abych ji objal.

Shlédl jsem ke svému dopisu od Charlie a začetl se do něj, jako bych mohl najít zmínku o tajemné blondýnce.

Můj milovaný Tondo,
nedávno jsem četla jeden citát a teď si ho přesně vybavuji. ,,První láska je los, který nevyhrává, ale vždy si budeš pamatovat jeho číslo." A mám pocit, že ten citát mluví za vše. Nevyhráli jsme, ale možná vyhrát ani nebylo možné. Ne pro nás dva. Ale nikdy. NIKDY na tebe nezapomenu, lásko. Není možné na tebe zapomenout, když máš kus mého srdce. Máš v sobě kus ze mě. Prosím, nenič ho. Klidně ho odsuň stranou, až se objeví jiná holka, ale nenič ho. Je totiž možné, že se ztratím, že ztratím svou polovinu a budu hledat cestu domů. A ty jsi ten, kdo mě domů vede. Ten požadavek je sobecký, já vím, ale nemůžu jinak.
Lásko, to co jsem s tebou prožila je něco, co už se v mém životě jisto jistě opakovat nebude. Jsi má druhá polovička, jak se tak říká.
Vím, že se odtamtud nevrátím. Je jen nepatrná šance na úspěch. Možná je hnusné, ode mě chtít, abys na mě myslel a zatěžoval se se mnou, jenže já potřebuju vědět, že na mě budeš myslet aspoň ještě po tu chvilku, co budeš číst tento dopis. Chci aspoň maličko vědět, že mi věříš. Protože to potřebuju. Protože se chci vrátit k tobě. Chci si ti lehnout do náručí, říct ti, že to bylo těžký, ale už je vše v pohodě. Chci být s tebou a už nikdy s nikým jiným. Chci, ale nemůžu. To je hrozný pocit ten nejhorší na světě. Chtít, ale ne moci. Druhý nejhorší. První je, sedět tady u tohoto stolu, psát ti dopis na rozloučenou, vědět, že tě už nikdy neuvidím a pak tě doopravdy opustit.
Nejkrásnější pocity světa:

1. Líbat Tondu.

2. Objímat a být Tondou objímána.

3. Tulit se k Tondovi a když se k vám Tonda tulí.

4. Když vás Tonda dělá jazykem.

5. Když vám Tonda dělá jídlo.

6. Když vás Tonda zachraňuje po znásilnění.

7. Když vás Tonda koupe nebo se koupete společně.

8. Sedět s Tondou na gauči a jíst popcorn.

9. Chodit s Tondou a Bess na procházky po tmě. (Jsou vidět padající hvězd, při kterých si můžu přát, abych s tebou chodila. :)) )

10. Mazlit se s Tondou.

11. Držet se s Tondou za ruku.

12. Probouzet se ráno po jeho boku.

13. A dalších milion věcí, kdy je s vámi Tonda.

Lásko, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a z celého srdce ti děkuji, že jsi byl můj kluk.

S věčnou láskou, Charlie xoxoxoxo

Když jsem znovu vzhlédl k oné blondýnce, už tam nebyla. Pohřeb skončil a ona se vypařila, jako by tu nikdy nebyla. Ke mně se nahrnuly davy lidí a všichni mi třásly rukama. Kýval jsem a plakal jsem. Neměl jsem na ty lidi náladu. Chtěl jsem být sám a utápět se ve svém smutku. Chtěl jsem svou dokonalou Charlie znovu u sebe.