Už od dětsví jsem věděla, že jsem jiná. Špatně jsem si hledala kamarády a nezapadala do žádné skupiny. Mý rodiče se mě snažili dát do nějakého kroužku, ale vždycky to dopadlo tak, že mě z něho vyhodili. Asi tak v deseti letech to už vzdali. Doufali si, že si najdu aspoň jednu kamarádku, s kterou budu trávit čas, ale to mi zatím ještě nevyšlo.
Ve svých šestnácti letech, jsem ani jednou nebyla na žádné párty, nepolíbil mě žádný kluk. Ve škole se mi všichni vyhýbali, a když nedělali zrovna toto, tak se o mě bavili.
Někdy jsem přemýšlela, jestli jsou ze mě máma s tátou zklamaní. Když jsem se jich na to jednou zeptala, táta mi odpověděl, že je to směšné, ale máma mlčela. V jejích očích jsem viděla nějaký neznámý pohled. Dalo by se říci, že do té doby než jsem ho poznala jsem nežila.
Bylo léto, když jsem ho spatřila poprvé. Všimla jsem si ho hned, kdy jsem vešla do kavárny, protože na něm bylo něco zvláštního. Pomatuju si jak zvedl hlavu od své kresby a setkal se s mým pohledem. V jeho očích se objevilo překvapení, které jsem ještě v té době nechápala.
Ale teď znám pravdu.
Pravdu, která mě zabila.
