"Tak to není," namítl Gabriel. "Je to v jiné době.. Tedy záleží na tom, jak to vezmeš."
"Co se stalo potom?" zeptala jsem se potichu. "Potom co jsme se vzali? Změnilo se něco?"
"Ne," zakroutil hlavou. "Všechno zůstalo při starém. Myslel jsem si, že když se třeba vezmeme a zpečetíme tak naší lásku, tak to překonáme, ale-"
"I tak mě zabili," dokončila jsem za něho. Gabriel přikývl a já si povzdychla. "Měli bychom vyrazit.." Gabriel mě pustil a já nasedla do auta. Opřela jsem si hlavu o okýnko. Když se auto rozjelo, Gabe si se mnou propletl prsty. Nemohla jsem uvěřit tomu, že Gabriel a já jsme se vzali. Jasně bylo to tak před 2000 lety, ale i tak.
"Jsi v pořádku?" zeptal se potichu.
"Jo," zamumlala jsem. "Jen to potřebuju vstřebat."
"Klidně se prospi."
"Dobrý nápad," přikývla jsem a ještě víc se zabořila do sedadla. Zavřela jsem oči a propadla se do vzpomínek.
Když jsem se probudila, Gabriel zrovna vjel bránou na nějaké panství. Vyhlédla jsem z okýnka a zalapalapodechu. "To je ono?" zeptala jsem se.
"Ano,"odpověděl a zastavil na cestě. Otočil se ke mě a vzal mé ruce do svých. "Auroro nemusíš se bát. Všichni na akademii jsou milý a navíc znají náš přiběh."
"Znají?" vydechla jsem překvapeně.
"Jistě," zasmál se. "Jsme něco jako legenda," vysvětlil a přejel mi palcem po dolním rtu. "Představím tě svým známým.. Vlastně ty jsi je už taky parkrát v jiné době potkala.."
"Bude to zvláštní," povzdychla jsem se a podívala se znovu na sídlo. "Slib mi, že se pro mě brzo vrátíš."
"Slibuju," zašeptal. "A teď pojď." Gabe vystoupil a já ho napodobila. Vzal z kufru do jedné ruky mé věci a druhou si semnou propletl prsty. Vydali jsme se ke vchodu, který se sám otevřel. Uvnitř bylo široké schodiště a nádherné sochy a obrazy. Všechno se tu nádherně lesklo.
"Gabrieli!" na schodišti se zničeho nic objevila žena, které nemohlo být více než 35. "Jsem ráda, že tě po tak dlouhé době zase vidím!" pomalu sešla schody, až stála před námi. "Auroro," vydechla s úsměvem. "Jsi nádherná jako vždy."
"Rose," odkašlal si Gabe. "Musíš na ní pomalu."
"Ach," vydechla smutně Rose. "Já zapomněla. Jsem Rose, zlatíčko." představila se.
"Auroro," řekla jsem, ikdyž to bylo zbytečné. Rose mi věnovala úsměv a potom obrátila pozornost na Gabriela.
"Takže Aurora tu zůstane a ty zase zmizíš?" zeptala se a Gabriel přikývl.
"Musím zařídit pár věcí," odpověděl a věnoval mi jeden ze svých pohledů. "Postaráte se mi o ní, že ano?"
"Jistě," přikývla Rose. "Ukážu ti tvůj pokoj, Auroro. Bohužel jsou pokoje po dvojicích, takže tam budeš mít spolubydlící. Ale myslím si, že se spřátelíte." Rose se vydala po schodišti nahoru a my s Gabrielem jsme jí následovaly. "Molly je výborná studentka a velice přátelská. Zamiluješ si jí." Když jsme došli do patra, kde se nacházeli pokoje, Rose se zastavila před pokojem číslo 5. Sáhla po klice a otevřela dveře.
Potom jsme vešli do malého pokoje, kde byli jen dvě postele, skříně a psací stůl. Ale i přesto to tu bylo krásné. "Pokoje jsou zařízeny skromně." řekla Rose a já přikývla. Gabriel položil mou tašku na prázdnou postel a obrátil se ke mě. "Nechám vás o samotě, aby jste se mohli rozloučit." když Rose odešla, zavřela za sebou dveře a já rychle došla ke Gabrielovi. Objal mě okolo pasu a já zabořila hlavu do jeho hrudě.
"Je to jen na chvíli," zašeptal a pohladil mě po vlasech. "Než se naděješ budu zase tady."
"Co když se ti něco stane?" zeptala jsem se a podívala se do jeho tváře na kterém se vytvořil úšklebek.
"To se nikdy nestalo a ani se nestane, Auroro. Budu v pořádku."
"Dobře," zamumlala jsme. "Budeš mi chybět."
"Ty mě taky," přikývl. Stoupla jsem si na špičky a objala ho okolo krku. Na sekundu než jsem ho políbila jsem se mu zadívala do očí. "Miluju tě, Auroro."
"Já tebe taky," zašeptala jsem. "Předtím, teď a navždy."
