"Dáš si něco?" zeptala jsem se. Gabriel zakroutil hlavou a rozhlídl se po mém pokoji. Najednou mi celý pokoj přišel trapný a to ani nevím proč. Možná kvůli všem těm fotkám, které jsem tu měla vyvěšené. Odkašlala jsem si a Gabriel přesunul svou pozornost zpět na mě. "Chtěl jsi mi vysvětlit o co tady jde." připomněla jsem.
"Jasně," přikývl a odložil tašku na mou postel. Potom vytáhl svůj deník. "Dřív než začnu vyprávět, potřebuju se tě na něco zeptat."
"Na co?" nadzvedla jsem jedno obočí.
"Věříš v Boha a Lucifera?" zeptal se a já se zasmála. Opravdu teď musí žertovat, že? Všichni si myslí, že jsem blázen, ale to nepoznali Gabriela. "Myslím to vážně, Auroro." chytl mě za ruku a já se na něho podívala. "Věříš?"
"Já nevím," vyhrkla jsem a odstoupila od něho. "Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.. Proč se na to ptáš?"
"Protože tak začíná náš příběh." povzdychl si. Nechápavě jsem se na něho podívala.
"O čem to-"
"Nech mě mluvit, Auroro. Pokud mě budeš pořád přerušovat nikam se nedostaneme."
"Promiň." zamumlala jsem a opřela se zády o stůl."Pokračuj."
"Vím, že mi možná neuvěříš, ale musíš se o to pokusit, Auroro. Ty příběhy o tom, že Bůh a Lucifer existují, jsou pravdivé. Pravdivé je i to, že někteří andělé spadli na zem. Ale Lucifer měl syna.. Já jsem jeho syn, Auroro. Ale ty jsi byla anděl. Čistá jako Lilie. Když jsme se do sebe zamilovali, Boha i Lucifera to rozzuřilo. Já přestal dělat svou práci a ty si chtěla být se mnou. Proto na nás Lucifer uvalil kletbu- tu kterou jsi četla."
"Jsi blázen-" vyhrkla jsem a šla až na druhou stranu místnosti. "Víš jak šíleně to zní?"
"Ano vím," přikývla. "Ale musíš mi věřit, Auroro. Naše láska už trvá přes 2000 let."
"Ale podle té věštby.. Vždycky zemřu." zašeptala jsem a Gabriel přikývl.
"Proto jsem se od tebe chtěl držet dál," vysvětlil. "Ale tentokrát je něco jiné, Auroro. Vzpomínáš si. Ne na všechno, ale ty vzpomínky v tobě pořád jsou. Předtím sis nevzpomínala. Tentokrát jsi jiná.." zašeptal a přešel ke mě.
"Po jak dlouhé době umřu?" špitla jsem.
"Vždycky je to jinak, ale vždy se potkáme v létě.. Dokonce léta jsi, ale-"
"Mrtvá," dořekla jsem za něho a prohrábla si vlasy. "Takže mi chceš říct, že se po 100 letech znovu narodím, zamilujeme se a já umřu."
"Ano," přikývl.
"A co ty?" zeptala jsem se. "Co se děje s tebou?"
"Já to přežiju.. Jsem nesmrtelný.. Snažil jsem se už mnohokrát umřít za tebe, ale vždycky chtějí jen tebe."
"Ti muži v masce-" zamumlala jsem a Gabriel přikývl. "Panebože." Cítila jsem jak se mi svírá žaludek.
"Nechtěl jsem, aby si to zažívala znovu," zašeptal a došel ještě blíž ke mě. Přistupoval pomalu, aby mě nevystrašil. "Ale kdykoliv se znovu narodíš tak to cítím.. To je to prokletí.. Vždycky se do tebe znovu a znovu zamilovat a potom sledovat jak umíráš. Vždycky máš stejné jméno, ale jiné rodiče."
"Co bude teď?" koukla jsem se do jeho modrých očí.
"Budu se držet u tebe a snažit se tě chránit.. Stejně jako pokaždé předtím." jemně se dotkl mé tváře a pousmál se. "Na tohle jsem čekal 117 let."
"Počkej," napadla mě další věc. "V mém snu jsi měl nějakou superschopnost, je to pravda?" Gabriel se zasmál a přikývl.
"Jo pár jich mám," řekl. Slyšela jsem jak bouchli vchodové dveře.
"To je máma," zašeptala jsem vyděšeně. "Měl by si zmizet.. Máma by dostala infarkt, kdyby věděla že v pokoji mám kluka."
"Dobře," přikývl a věnoval mi letmý polibek na rty. "Budu venku." než jsem se nadála byl pryč. V tu chvíli se otevřeli dveře a máma nakoukla dovnitř.
"Jsem doma," usmála se. "Je všechno v pořádku?"
"Ano," přikývla jsem pořád zmatená. Máma zase zavřela a já se dotkla prsty místa, kde mě políbil. Přešla jsem k oknu a podívala se ven na ulici. Všimla jsem si postavy, která se opírala o sloup a dívala se k mému oknu. I přestu dálku jeho oči zářili modře. Pousmála jsem se a zvedla ruku. Gabriel mi oplatil mávnutí a já zalezla zpět dovnitř. Vzala jsem si pyžamo a šla se osprchovat. Měla bych být vyděšená z toho co mi řekl, ale nebyla jsem. Vzpomněla jsem si na řádky té věštby.
Když jsem se vrátila do pokoje, Gabriel ležel na mé posteli a v ruce držel mého méďu. "Co tu zase děláš?" vyjekla jsem potichu a zavřela. "Neříkal jsi, že by ses ode mě měl držet dál?"
"Říkal," přikývl a zvedl se. Zavřela jsem dveře a projistotu zamknula. "Ale teď když znáš pravdu tu s tebou musím být.. Musím si užít každou minutu, kdy tě můžu vidět dýchat a usmívat se. Protože tě miluju, Auroro."
Najednou jsem před očima měla další vzpomínky, kdy mi tyto slova říká. Jednou jsme stáli na mostě, potom na nějakém plese. Chytila jsem se za jeho loket, protože jsem ztrácela rovnováhu. "Musím zjistit, co je tentokrát jinak." zamumlal a položil mě na postel. "Prospi se má lásko. Ráno se uvidíme." políbil mě na čelo a zmizel.
