Vyšla jsem z našeho bytu a zamířila po schodech dolů na ulici. Máma s tátou byli zase v práci a mě nenapadlo nic jiného než jít do mé oblíbené kavárny kam skoro nikdo nechodí. Možná proto jí mám tolik ráda. Vyšla jsem z domu a na kůži mě zahřáli sluneční paprsky. Nasadilaj sem si kšiltovku, sluneční brýle a vydala se rušnou ulicí ke kavárně. Cestou jsem potkala spolužáky, kteří dělali, že mě nevidí nebo mě neznají. Už jsem si na to zvykla, takže mi to nevadilo.
Když jsem otevřela dveře kavárny, ozval se zvonek. "Dobré odpoledne, Auroro." usmála se na mě paní Brickitová. Takhle kavárna jí patří už roky a jedině ona i o mě nemyslí, že jsem naprostý psychopat. "To co vždycky?"
"Ano, paní Brickitová," přikývla jsem a zamířila jsem ke svému stolu, ale zarazila jsem jse se. U mého stolu někdo seděl. A nebyl to jen tak někdo. Byl to kluk. Mohl být jen o dva, možná o tři roky starší než já. Nikdy jsme ho tady neviděla, ale i přesto jsem měla pocit, jako bych ho znala. Rozhlídla jsem se a zjistila, že ostatní stoly jsou prázdné. Mohla bych si k nim sednout, ale tenhle stůl byl můj. Došla jsem k němu a zjistila, že kreslí něco do svého sešitu. Odkašlala jsem si, aby si uvědomil, že tam stojím. Když zvedl hlavu, setkala jsem se s jeho pohledem ve kterém se objevilo překvapení.
"Toto je můj stůl." řekla jsem. Kluk zamrkal a vypadalo to, že mě ani neslyšel. Jen si mě pořád prohlížel a já přemýšlela, kde jsem ho už viděla. "Nemohl by sis prostě sednou k jinýmu?" zeptala jsem se.
"Prosím?" ozval se nechápavě.
"Říkám, že tento stůl je můj. Sedám k němu každý den.. Takže tě prosím, jestli by sis nemohl odsednout."
"Stejně odcházím," jeho hlas najednou zněl chladně. I jeho oči potemněly a já přemýšlela, co jsem udělala tentokrát. Kluk zavřel svůj sešit a schoval ho i s tužkami do své tašky. Potom se zvedl a bez dalšího pohledu opustil kavárnu. Stála jsem tam dokud mi paní Brickitová nedonesla horkou čokoládu s koláčkem.
"To byl velice zajímavý chlapec." usmál se a pohladila mě po zádech.
"Ano to byl," přikývla jsem stále zmateně a sedla si na místo, kde byl před chvíli on.
"Nech mě být, Gabrieli," zasmála jsem se.
"Nebo co?" zašeptal mi do ucha a já se na něho podívala. Jeho modré oči se na mě zamilovaně koukali.
"Nebo příjmu Nicholasovu žádost o ruku," odpověděla jsem. Gabriel se pobaveně ušklíbl a zastrčil mi pramen dlouhých vlasů za ucho. "Myslím to vážně, Gabe." zasmála jsem se, když se jeho rty dotkly mé kůže na krku.
"Miluješ mě," řekl. "Nikdy by sis Nicholase nevzala."
"To tvrdíš ty," znovu jsem se zasmála a odstrčila ho od sebe. Rozběhla jsem se k lesu. Všichni byli na slavnosti, takže mě a Gabrielovi nikdo nevěnoval pozornost. Dlouhá sukně se mi motala pod nohy, takže jsem si jí zvedla. Otočila jsem se přes rameno, abych se podívala kde je. Najednou jsem prudce narazila. Otočila jsem se a zalapala po dechu. Gabriel se na mě s úsměvem díval a já se ušklíbla.
"Už to děláš zase," řekla jsem. Gabriel nechápavě nadzvedl obočí. "Používáš svoují sílu," vysvětlila jsem.
"Někdy to musím udělat, aby si mi neutekla," pousmál se a objal mě okolo pasu. Za mnou se ozvalo prasknutí větvičky. Rychle jsem se otočila.
"Co to bylo?" zeptala jsem se.
"Zůstaň za mnou," špitl Gabriel a schoval mě za své záda. Z opasku vytáhl dýku. "Vylezte!" zakřičel. Najednou se před námi objevili muži v masce.
"Znovu se setkáváme, Gabrieli," promluvil jeden. "Víš co se stane teď."
"Už to nedopustím," zakroutil hlavou Gabriel a objal mě ochranitelsky jednou rukou. "Musíte prvně zabít mě!"
"Tvoje úloha není umřít, ale její ano!" najednou se to seběhlo strašně rychle. Gabriel mě odstrčil z cesty a zaútočil na muže. Pohyboval se velmi rychle, jakoby měl křídla. Udiveně jsem ho pozorovala, že jsem si ani nevšimla, jednoho muže, který se objevil za mnou. Chytil mě pod krkem a já vykřikla. Všechno utichlo.
"Auroro!" vykřikl Gabriel a rozběhl se ke mě. Ale bylo pozdě.. čepel nože mi projela hrudí a já se na něho podívala.
"Miluju tě." vydechla jsem naposledy.
Probudila jsem se celá zpocená. Proč se mi zdálo o tom záhadném klukovi z kavárny? Proč mi připadalo, jakobych to doopravdy zažila? Zvedla jsem z postele a došla k zrcadlu. Podívala jsem se na svůj odraz. V tom snu jsem měla delší vlasy a na sobě jsem měla dlouhé zelené šaty. Rozhodně to bylo před dávnou dobou. Ale co to mělo znamenat? Proč tam byl on?
"Auroro? Jsme doma!" ozvala se máma a já vyšla z pokoje.
"Ahoj," pozdravila jsem a došla k ní. Věnovala jsem jí pusu na tvář.
"Něco nového?" zeptal se táta.
"Ne," usmála jsem se. "Všechno je při starém."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
