"Nedostanou tě, tentokrát ne." zašeptal Gabriel a pohladil mě po krátkých vlasech. Věděla jsem, že se snaží uklidnit spíše sebe, protože já cítila, že dnes umřu.
"Je to v pořádku, Gabe.." pousmála jsem se a pohladila ho po tváři. "Miluju tě, a tak to bude vždycky, dobře?" Slyšela jsem kroky, které se k nám blížili. Rychle jsem si k sobě Gabriela a políbila ho. Chtěla jsem ještě naposledy cítit jeho rty.
"Gabrieli, my víme, že jste tady?" ozval se muž v masce a rozhlídl se.
"Uteč." špitl a políbil mě do vlasů. Potom na ně zaútočil a já poslechla. Vylezla jsem z naší skrýše a utíkala pryč. V běhu jsem si sundala boty, aby se mi běželo lépe. Najednou mě, ale někdo chytl za zápěstí a přitáhl k sobě.
"Utíkáš někam, zlatíčko?" zašeptal mi slizky do ucha.
"Gabrieli?!" vykřikla jsem. Objevil se na chodbě a pomalu k nám udělal krok, ale muž mi přiložil dýku pod krk.
"Ty víš, že to nemůžeš změnit," zasmál se muž. "Osud už je určený. Rozluč se, zlatíčko."
"Miluju tě." zašeptala jsem a muž trhl dýkou.
Prudce jsem se posadila a rozhlídla se po pokoji. Gabriel stál v rohu a pozoroval mě. "Byla každá smrt taková?" zamumlala jsem a zvedla se z postele.
"O čem to bylo dnes?" zeptal se a přešel ke mě.
"Měla jsem krátké vlasy a ty si měl knírek," pousmála jsem se. "Vypadal si celkem vtipně."
"30 léta," řekl. "Tvé rodině patřilo skoro celé město."
"Opravdu?" vydechla jsem a Gabriel přikývl.
"Měla by jsi jít zase spát," pohladil mě po tváři.
"Nechci aby se mi o tom zase zdálo," špitla jsem. "Zůstaneš tu se mnou?"
"Jistě," přikývl a já si znovu lehla. Gabriel vklouzl na místo vedle mě a objal mě. "Nikdy neodejdu." slíbil a políbil mě do vlasů.
Když jsem se probudila, Gabriel ležel vedle mě a měl zavřené oči. Vypadal tak nádherně, že jsem musela natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře. Gabriel něco zamumlal, ale neprobudil se. Bylo nefér, že on si pamatoval všechny naše společné chvíle, zatímco já, si pamatovala jen útžky, ve kterých většinou umřu. Opatrně jsem vylezla z postele a dala si vlasy na stranu. Potom jsem se zvedla a odemknula dveře pokoje. Nakoukla jsem na chodbu, ale věděla jsem, že máma i táta jsou už v práci.
Vydala jsem se do kuchyně, abych udělala něco k snídani, ale zjistila jsem, že máme naprosto prázdnout lednici. Z povzdechem jsem jí zase zavřela a otočila se. Gabriel stál pár centimetrů odemě. Vyjekla jsem a on se pousmál a natáhl ke mě ruku se sáčkem z kavárny.
"Pár donutů a kafe," řekl a všecho položil na linku vedle mě. Rychle jsem ho otevřela a zjistila, že jsou to moje nejoblíbenější donuty.
"Jak-" zašeptala jsem, ale bylo to jasné. On o mě věděl všechno. "Jsi neuvěřitelný.." Gabriel mě vzal za ruku a pohladil mě po tváři. "Proč jsi to ještě neudělal?"
"Neudělal co?" zeptal se nechápavě.
"Nepolíbil si mě," špitla jsem a byla jsem překvapená slovy, co jsem vypustila z úst.
"Věř mi, že už jsem to chtěl udělat hned jak jsem tě poprvé uviděl v té kavárně," pousmál se. "Ale kdykoliv jsem to udělal předtím, zjistili že jsi se mnou." zajel rukou do mých vlasů.
"Nebojím se jich," řekla jsem a stoupla si na špičky. Gabriel se zasmál a pomalu se přibližoval k mým rtům. Najednou se ozval zvonek a já si povzdychla. Gabriel mě pustil a já se vydala otevřít.
"Je tady?" vyhrkla Tia a bez pozvání vešla dovnitř. "Gabrieli, Marcus tě hledá!" Gabriel vyšel z kuchyně se založenýma rukama.
"Říkal jsem mu, že budu s Rorou," oznámil a stoupl si za mě. Jednu ruku položil na můj bok.
"Chce s vámi mluvit. S oběma," přejela nás pohledem a zastavila se na jeho ruce. Uchechtla se a podívala se zpět do naších tváří. "Máme se s ním setkat za dvacet minut."
"Kdo je Marcus?" zeptala jsem se.
"To brzy zjistíš, děvče," odpověděla mi Tia.
Zastavili jsme před nějakou starou budovou. Gabriel mi otevřel dveře a já vystoupila. Potom si se mnou propletl prsty. "Neboj se, Marcus pro tebe měl vždycky slabost." usmál se a já křečovitě přikývla. Vešli jsme do budovy, která byla útulně zařízená. Na schodiště se objevil muž asi kolem třiceti let.
"Auroro," usmál se. "Rád tě zase vidím."
"Ráda bych řekla to samé," zamumlala jsem. Marcus se zasmál a sešel schody.
"Stejně nádherná jako vždy."
"Tak o co jde, Marcusi?" zeptal se Gabriel a stiskl mou ruku.
"Našel jsem novou věštbu, která by mohla vysvětlit celou tuhle situaci," povzdychl si. "A myslím, že se ti Gabrieli nebude líbit."
