Byla jsem odhodlaná získat odpovědi, ale Gabriel se v kavárně další den neobjevil. Ani ten další. Uběhl týden a já už to vzdávala. Zrovna když jsem šla po ulici domů, všimla jsem si, že někdo stojí na zastávce. Gabriel se díval směrem, kde jsem stála. Zhluboka jsem se nadechla a upravila si jeho tašku. Potom jsem přešla silnici a vydala se za ním.
"Mám pocit, že ti něco chybí." řekla jsem a ukázala na tašku. Gabriel se na mě překvapeně podíval.
"Děkuju," řekl nakonec a už se pro ní natahoval, ale ucukla jsem.
"Chci odpovědi."
"Odpovědi na co?" zamračil se a já si založila ruce na hrudi. "Už jsem ti Auroro řekl, že jsme se nikdy neviděli."
"Já myslím, že lžeš," sáhla jsem do tašky a vytáhla jeho deník. "Proč jsem na každé stránce já? Proč se mi zdálo o tomhle!?" nalistovala jsem stranu podoby, ze snu a ukázala mu jí.
"Nevím o-" najednou se zarazil a zahladěl se mi do očí. "O čem se ti zdálo, Auroro?" chytl mě jemně za zápěstí a já překvapeně zamrkala.
"Já- Byl jsi tam ty a já.. Vypadala jsem přesně takhle.. A byli tam muži v masce, kteří-"najednou mě Gabriel zatáhl do postraní uličky, kde na nás nebylo vidět. "Hej co to děláš?" vypískla jsem.
"Sledují nás," zašeptal. Vzal si opatrně mou tašku a deník si strčil dovnitř. "Není bezpečné, když jsi semnou, Auroro."
"Co se tady děje?" zeptala jsem se. "Gabrieli, prosím vysvětli mi to.."
"Já nemůžu-" povzdychl si. Až teď jsem si uvědomila jak blízko je. Jeho oči byli ještě modřejší než předtím.
"Gabrieli? Kde jsi?" z ulice se ozval dívčí hlas.
"Tady jsem, Tio!" zakřičel, ale nespouštěl ze mě oči. Za ním se objevila drobná blondýnka s úsměvem na tváři.
"Vsadila jsem se s Chrisem, že se od ní budeš držet dál.. Prohrála jsem."
"Zmlkni, Tio a radši zkontroluj, jestli jsou pořád tam." zavrčel. Ta dívka pokrčila rameny a vykoukla na ulici. Když se na nás znovu obrátila na rtech měla úšklebek.
"Vzduch je čistý, Casanovo." poplácala ho po zádech a potom se opřela o zeď a začala dělat něco na mobilu.
"Musíš jít domů Auroro," zašeptal.
"Ne dokud mi nevysvětlíš o co tady jde," stála jsem si za svým. "Co znamená ten text na tom papíře?"
"Bože, Auroro," pozvdychl si. "Vždycky jsem byla moc zvědavá.." prohrábl si vlasy a podíval se na hodinky. "Slibuju, že ti to vysvětlím později. Teď musíš domů."
"Slibuješ?" špitla jsem.
"Slibuju." přikývl.
Když jsem došla domů, byt byl jako každý den prázdný. Zrovna když jsem si vytahovala oblečení na doma, zamotala se mi hlava. Chytla jsem se skříňky, abych nespadla a tím jsem shodila věci, které na ní leželi.
"Co se to děje?" zašeptala jsem zmateně. Najednou jsem před očima viděla naprosto jiný obrázek. Zase jsem tam byla já a Gabriel. Na sobě jsem měla šaty z roku 1860 a na krku náhrdelník. Vypadala jsem šťastně.
"Nechytíš mě," zasmála jsem se a běžela velikou zahradou.
"Vsadíme se?" zavolal Gabriel a já přikývla. Snažila jsem se dávat pozor, abych o nic nezakopnula. Najednou se kolem mého pasu omotali dvě silné paže. "A mám tě." zašeptal mi do ucha.
"To není fér," ohrnula jsem ret. "Ty vždycky vyhraješ."
"Slibuju, že tě příště nechám vyhrát." pousmál se a přitiskl rty na ty mé.
Sáhla jsem si na rty, kde jsem stále cítila ten jemný dotek. Vzpomněla jsem si na ten náhrdelník a přemýšela, kde jsem ho viděla.Najednou mi to došlo. Gabriel měl v deníku jednu kresbu, na které jsem ten náhrdelník měla. Cuknula jsem sebou, když se ozvala rána od okna. Prudce jsem se otočila a spatřila za oknem Gabriela. Rychle jsem přešla k oknu a otevřela ho.
"Chci vědět o co tady jde." zašeptala jsem. "Protože mám pocit, že blázním."
"Neblázníš," řekl potichu a vklouzl do pokoje. Založila jsem si ruce na hrudi a zadívala se na něho. "Měl bych se od tebe držet dál."
"Na to už je pozdě," namítla jsem. "Proč mám od té doby co tě znám ty.. ani nevím co to je, Gabrieli. Prostě jsem tu teď stála a najednou jsem před sebou viděla sebe a tebe."
"Už zase?" vydechl překvapeně. Přikývla jsem. "To se nikdy dřív nestalo," zamumlal si spíš pro sebe. "Co to bylo tentokrát?" pousmál se.
"Byli jsme v nějaké zahradě a ty si mě honil.." řekl jsem. "Na krku jsem měla takový náhrdelník-"
"Takový?" zeptal se a vytáhl ho z kapsy.
"Ale jak-?" zamumlala jsem nechápavě a opatrně se ho dotkal prsty.
"Je čas ti to říct." povzdychl si.
