"Všechno nejlepší, Roro!" Máma s tátou mi vešli do pokoje a v ruce drželi dort se svíčkami. "Sladké sedmnácti, zlatíčko." usmála se máma a políbila mě do vlasů. "Něco si přej." položila předemě dort a já se zhluboka nadechla. Potom jsem všechny svíčky sfoukla.
"Přála sis něco?" zeptal se táta a já přikývla. Máma položila dort na stolek a táta mi podal malou krabičku. "Doufáme, že se ti to bude líbit."
Opatrně jsem zvednula víčko a moje oči spadli na stříbrný prstýnek s kamínkem uprostřed. "Ten patřil babičce," špitla jsem a máma přikývla. "Je nádherný." usmála jsem se a vyskočila z postele. Oba jsem je silně objala.
"Jsme rádi, že se ti líbí," políbila mě máma do vlasů. Potom si povzdychla. "Musíme s tátou do práce."
"Já vím," přikývla jsem a navlíkla si prstýnek na prst. "Tak běžte," pobídla jsem je s úsměvem. "Nebojte se, zvládnu to tady."
"My víme," usmál se táta a políbil mě na čelo. "Máme tě rádi, holčičko."
Když jsem se převlékla a nasnídala vydala jsem se ven. Dneska nebylo zrovna dvakrát nádherně, ale mě to nevadilo. Jak jsem šla po ulici, cítila jsem, že mě někdo sleduje. Ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Zmateně jsem se zamračila a pokračovala v cestě. Mé nohy zamířili ke kavárně a já doufala, že tam potkám toho kluka.
Vešla jsem do kavárny a ozval se známý zvuk zvonečku. Podívala jsem se ke svému, který byl prázdný. Zklamaně jsem se k němu vydala a posadila se.
Paní Brikitová, mi donesla mojí každodenní objednávku. Čas plynul a já stále čekala. Sledovala jsem hrníček, který jsem pevně držela oběma rukama. Najednou se ozval zvoneček a já zvedla hlavu.
Stál tam. Stejně záhadný jako včera a s taškou přes rameno. Rozhlídl se a setkal se s mým pohledem. Zatajila jsem dech a čekala, co se bude dít dál. Něco si objednal a potom se vydal ke mě.
"Je tu volno?" zeptal se. Překvapeně jsem zamrkala a zmohla se jen na přikývnutí. Kluk se usmál a posadil se.
"Je mi líto jak jsem se včera zachoval," řekl. "Mé jméno je Gabriel."
"Gabriel?" vydechl jsem. Jak jsem mohla vědět jeho jméno ještě předtím, než se mi představil? "Neviděli jsme se už někdy?" vyhrkl jsem a Gabriel nadzvedl jedno obočí.
"To rozhodně ne," zakroutil hlavou. "Na to setkání bych si určitě pamatoval."
"Opravdu ne? Protože mám pocit, jakobych tě znala, Gabe.." Sledovala jsem jak se jeho výraz mění. Prvně byl překvapený, ale potom jeho rysy zrvrdly a on se zamračil.
"Jak jsi mi to řekla?" zavrčel.
"Já- Omlouvám se, jestli jsem tě nějak urazila.."
"Tady máš chlapče." usmála se paní Brikitová, ale to už se Gabriel zvedl a podal jí peníze.
"Už musím jít." zamumlal a rychlým krokem opustil kavárnu. Nechápavě jsem se podívala na jeho prázdnou židli a zjistila, že si tam nechal tašku. Rychle jsem jí vzala a vyběhla z kavárny. Rozhlídla jsem se na obě strany, ale Gabriel byl pryč.
Najednou do mě někdo narazil a taška mi vypadla z ruky. Všechny věci se rozsypali a já je začala sbírat. Nechtěla jsem se na nic koukat, ale když jsem v ruce držela jeho sešit do kterého si včera kreslil, nedokázala jsem odolat. Vrátila jsem se zpět do kavárny a posadila se. Tašku jsem položila vedle sebe a deník otevřela.
Na každé stránce byla dívka. Dívka, která vypadala jako já, jenom z jiné doby. Můj pohled se zastavil u mé kopie z mého snu. Vypadala jsem úplně stejně. Prsty jsem se dotkla nakreslené tváře. Najednou z deníku vypadl nějaký papír. Opatrně jsem ho otevřela a přečetla si text, který na něm byl napsaný.
Nebe s peklem nepohodli se,
na dívku a chlapce kletbu seslali,
dívka kvůli lásce vždy umírá,
po 100 letech k znovuzrození dochází,
avšak osud je stále stejný,
dívka a chlapec spolu nikdy býti nemůžou,
dva zamilovaní, osudem nenávidění.
Nechápavě jsem si řádky četla stále dokola. Když jsem dopila, schovala jsem věci zpět do tašky a vydala se domů. Byla jsem rozhodnutá zjistit pravdu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
