Stála jsem před zrcadlem a stále se dotýkala látky šatů. Vlasy jsem měla v drdolu a v nich čelenku. Šaty byly nádherné, ale nemohli mi nahradit Gabriela. "Páni Auroro vypadáš nádherně." ozvala se za mnou Molly a já se otočila.
"Ty taky," usmála jsem se. Na sobě měla nádherné světle modré šaty a celé záda byli krajkované. Vlasy měla rozpuštěné, jen jeden pramínek měla v boku sepnutý. "S kým jdeš ty?"
"S Morrisem," ušklíbla se. "Teda řekli jsme si, že když nikoho nemámu, půjdeme spolu."
"Aha," přikývla jsem a znovu se podívala do zrcadla. "Chtěla bych ho mít tady," zašeptala jsem. "Je to můj první ples v životě.. Tedy v tomhle.. Chtěla bych ho prostě vidět."
"Já vím," povzdychla si a pohladila mě po paži. Někdo zaklepal na dveře. "Dále!" Morris strčil hlavu do dveří a prohlídl si nás.
"No páni," vydechl. "Obě jste nádherné." věděla jsem, že mluví hlavně o Molly.Přesto, že si to neuvědomili jsem veděla, že k sobě něco cítí.
"Tak jdeme?" zeptala jsem se. Oba přikývli a společně jsme se vydali do velkého sálu, kde se ples konal. Výzdoba byla nádherná. Vypadalo to jakoby všude kolem nás svítili hvězdy.
"Zajdu nám pro pití," ozval se Morris a zmizel. Najednou jsem si uvědomila, že si všichni začali šeptat. Dívali se někam za mě a Molly se tím směrem taky podívala.
"Panebože," vydechla. Pomalu jsem se otočila a spatřila Gabriela.
"Nezdá se mi, že ne?" zašeptala jsem a Molly se smíchem zakroutila hlavou.
"Gabrieli!" vykřikla jsem a rozběhla se k němu přes celý sál. Když jsem k němu doběhla, objal mě okolo pasu a zatočil se se mnou. Potom mě položil na zem a přitiskl rty na mé. "Co tu děláš?" zamumlala jsem.
"Je to tvůj první ples," pousmál se a pohladil mě po tváři. "Myslel jsem si, že takhle je to správně."
"Je," přikývla jsem a znovu ho políbila. Bylo mi jedno, že se na nás všichni koukají. Toto byl můj večer. "Ty šaty jsou dokonalé." řekla jsem, když jsem se od něho odtáhla.
"Ty jsi dokonalá," odpověděl. "Můžu tě poprosit o tanec?"
"Samozřejmě," chytla jsem se ho za ruku a on nás odvedl na parket. "Jen nevím jak-"
"To nic.. Obejmi mě okolo krku," udělala jsem co chtěl a on mě chytl za pas. Začali jsme se pohupovat do rytmu písně. "Jak se ti tady líbí?"
"Já- snažila sem se, přijít na to jak ovládat vzpomínky-" začala jsem. "Je to ale těžší než jsem předpokládala." Gabriel se zamračil a zadíval se mi do očí.
"Poslouchej mě, Roro.. Jestli ti ty vzpomínky ubližují, tak to nech být. Nechci aby se ti něco stalo."
"Ale já si musím vzpomenout," namítla jsem. "Potřebuju vědět, co se dělo předtím.. Jak jsi na tom vlastně ty? Už jsi na něco přišel?"
"Ne," povzdychl si. "Je to těžší než se zdá. Hledají tě.. A snaží se opravdu hodně.."
"Co když ti ublíží? Gabrieli.. tentokrát to je jiné pamatuješ? Může se ti něco stát." přestala jsme tančit a jen se navzájem dívali do očí.
"Zvládl jsem to předtím, zvládnu to i tentokrát," odpověděl, ale já jen zakroutila hlavou.
"Ty to pořád nechápeš-" zamumlala jsem. "Tentokrát to je jiné! Jiné chápeš to! Musím na vzduch-" opatrně jsem ho od sebe odstrčila a vydala se pryč. Slyšela jsem jak za mnou Gabriel spěchá.
"Auroro toto má být tvůj večer.. Proč se o tom musíme bavit?"
"Protože se o tebe bojím!" vykřikla jsem a prudce se otočila. "Copak to nechápeš? Teprve jsem tě získala a ty riskuješ život, aby jsi mě ochránil.. Vím že si to dělal už dlouho, ale možná je načase přestat.. Možná se to tak má stát.. Tak proč spolu nemůže strávit poslední momenty?"
"Takhle nemluv-" Gabriel uchopil můj obličej do dlaní. "Není to konec našeho společného života! Je to teprvé začátek!"
"Já-" nestihla jsem nic říct, protože vítr kolem nás se zvedl. Vevnitř v sále zhasla světla a ozval se výkřit. Vyděšeně jsem se podívala na Gabriela, který mě objal. "Gabrieli co se to děje!" zakřičela jsem, abych překřičela vítr.
"Jsou tady!" odpověděl.
"Ale jak? Myslela jsem, že se sem nedostanou."
"Někdo je sem musel pustit," vysvětlil a vzal mě za ruku. "Poběž!" rozběhl se chodbou a vyběhl ven z akademie. Objevili jsme se na zahradě a Gabriel běžel dál. Najednou mě někdo prudce stáhl do zadu a já se Gabriela pustila. Dopadla jsem na zem a na moment si vyrazila dech. "Auroro!" vykřikl a chtěl se rozběhnout ke mě, ale do cesty mu vstoupil nějaký muž.
"Jsem rád že se znovu vidíme, Gabrieli." pronesl.
"Raffaeli," zavrčel Gabriel a nespouštěl ze mě oči. Podívala jsem se na svůj kotník a zjistila, že okolo něho mám něco omotané. Zkusila jsem se z toho dostat, ale nešlo to. Najednou mě někdo chytl za paži a zvedl na nohy.
"Věděl jsi že to příjde." ozval se znovu Raffael.
"Nenechám vás, aby jste jí ublížili! Znovu ne!" vykřikl a v Gabrielově ruce se najednou objevilo něco co vypadalo jako meč. Vrhl se na Raffaela a já chtěla zavolat o pomoct, ale muž který mě držel mi rukou zakryl pusu. Snažila jsem se vykroutit, ale držel mě moc silně. Najednou jsem ho kousla co nejsilněji do ruky a on vykřikl bolestí a pustil mě.
"Pomoc!" zakřičela sem, ale muž se vzpamatoval moc rychle.
"Ty jedna bláznivá!" zavrčel a chytl mě za vlasy. Trhl se mnou dozadu a já skončila zase na zemi.
"Auroro!" Gabriel se přestal soustředit a Raffael toho využil. Vrazil meč do Gabriela a potom ho rychle a prudce vytáhl. Gabriel překvapeně zamrkal a podíval se na mě.
"Gabrieli!" vykřikla jsem zoufale. Najednou se objevilo bílé světlo a kolem nás se objevili profesoři z Akademie. Doplazila jsem se ke Gabrielovi mezitím co spolu začali bojovat. "No tak- Uzdrav se. Prosím Gabrieli-" vzlykla jsem.
"Odveďte Auroro do bezpečí!" uslyšela jsem Rosein hlas a v ten moment mě někdo táhl od Gabriela. Začala jsem sebou cukat.
"Ne! Nemůžu ho opustit!" vykřikla jsem a po tváři mi stále tekl vodopád slz.
"Auroro prosím," podle hlasu jsem poznala Molly. "Je to tady nebezpečné!"
"Ale Gabriel-"
"Bude v pořádku," zašeptal. "Uzdraví se."
"Ne," Zakroutila jsem hlavou. "Tentokrát je to jiné, Molly."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
