"Co chceš říct mým rodičům?" zeptala jsem se, když Gabriel zastavil před mým bytem.
"Neboj se, Marcus to zařídí," pousmál se a pohladil mě po tváři. "Nemůžu uvěřit, že tentokrát je to jiné.."
"Věř tomu," zašeptala jsem. Chtěla jsem se naklonit a políbit ho, ale Gabriel uhnul. "Co?" vydechla jsme. "Vždyť teď se nic nestane.."
"Chci na to ještě počkat," nespouštěl pohled z mých očí. "A teď si běž nahoru sbalit. Počkám tady."
"Co když už bude máma s tátou doma?"
"Nebudou," zakroutil hlavou a políbil mě do vlasů. "Pospěš si Auroro." přikývla jsem a vystoupila. Odemkla jsem dveře a vyběhla schody k bytu. V pokoji jsem si vytáhla kufr do kterého jsem začala házet oblečení. Nevěděla jsem, kde škola je a jaké tam bude počasí, proto jsem se připravovala na všechno.
Když jsem si byla jistá, že mám vše vydala jsem se ke dveřím, kde jsem se zarazila. Přemýšlela jsem, jestli mám nechat mámě a tátovi vzkaz, ale dřív než jsem se rozhodla, dveře bytu se otevřeli a v nich se objevil Gabriel.
"Vím na co myslíš," začal. "A není to dobrý nápad.. Marcus to zařídí a teď už pojď.. ve škole tě čekají." vzal mi můj kufr a vydal se dolů. Naposledy jsem se podívala na náš obývák a vydala se za ním. Když jsme seděli u něho v autě, nastartoval a rozjel se k hranici města.
"Kam vlastně jedeme?" zeptala jsem se.
"Georgie," odpověděl.
"Cože? Ale to je přece daleko-"
"Ano je-" přikývl. "Ale je to tam bezpečné.."
"Ty bys mě dokázal ochránit," zašeptala jsem a podívala se na něho. "Sám si řekl, že je to teď jiné.. Teď bych se spíš měla bát o tebe.. Ta nová věštba-"
"Ta nic nemění," skočil mi Gabriel do řeči. "I kdyby šlo o život mě, tak se postarám vždycky prvně od tebe.. Jsem nesmrtelný, pamatuješ?" chtěla jsem něco říct, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Ale také jsem věděla, že věštba není jediná věc, která se změnila. Nevěděla jsem jak to vím, ale věděla jsem to. "Spolu to zvládneme." řekl a projel kolem cedule, která se s námi loučila.
"Vstávej, miláčku," ozvalo se mi od ucha a já zmateně pootevřela oči a zamrkala. Stále jsem seděla v autě, které ale stálo u nějakého motelu. "Je pozdě.. Bude lepší, když se na noc ubytujeme." vysvětlil a pohladil mě po tváři. Potom vystoupil a z kufru vzal naše tašky. Když jsem vystoupila, zamknul auto a společně jsme se vydali na recepci, kde pronajal jeden pokoj. Když jsme tam došli, zjistila jsem že je tu jedna manželská postel. "Snad ti to nevadí." řekl Gabe a položil tašky na postel.
"V pořádku," odpověděla jsem a hlasitě zívla. Gabe se rozesmál a objal mě okolo pasu.
"Jsi sladká," zašeptal mi do ucha a já se pousmála. Chtěla jsem ho políbit. Právě teď a tady, ale když jsem se o to pokusila, Gabe se smíchem uhnul. Uraženě jsem našpulila pusu. "Nebuď naštvaná, miláčku," řekl a přejel mi rukou po páteři. "Máme ještě spoustu času a já nechci riskovat." odstrčila jsem ho od sebe a odstoupila. Založila jsem si ruce na hrudi.
"Kdy už konečně pochopíš, že nezmizím, když mě políbíš?" zeptala jsem se naštvaně. "Nevím jakou osobou jsem bývala, ale teď se o sebe dokážu postarat sama, Gabrieli! Nejsem bezmocná!"
"Já vím že nejsi," povzdychl si a udělal ke mě krok. "Ale už jsem tě ztratil tolikrát, že mi to nedochází. Lucifer už po tobě určitě pátrá, Auroro.. Až nás najdou jeho sluhové, může se stát cokoliv a já nejsem připravený znovu tě ztratit.."
"Neztratíš mě," uchopila jsem jeho obličej do dlaní a stoupla si na špičky. "Znovu už ne." s posledním slovem jsem přitiskla rty na ty jeho. Myslela jsem, že Gabe mi nebude polibky oplácet, ale po chvíli mě chytl za boky a přitiskl k sobě. Přemístila jsem ruce za jeho krk. Cítila jsem jak se do polibku pousmál.Když jsme se od sebe odtáhli, opřel si čelo o moje.
"Jsi tu," zašeptal.
"Jsem tu," přikývla jsem. "A nikam se nechystám." na rtech se mi vytvořil úsměv.
"Měli bychom si jít lehnout," pousmál se. "Zítra večer už budeme v akademii."
"Co když tam nezapadnu?" zeptala jsem se trochu vyděšeně.
"Neboj se," zasmál se. "Vždycky jsi zapadla kamkoliv. A věřím že se ti to povede i tentokrát."
