The Ilvermorny girl (HP ff)

7

říjen 1944, USA

Jeden z hlavních problémů, které mě začaly přepadat, je nedostatek spánku. Několik nocí jsem nedokázala zamhouřit oko, a tak jsem celé dny chodila po škole jako mrtvola. Vlasy jsem měla suché a bez lesku, stejně jako oči, pod kterýma se mi rýsovaly výrazné tmavomodré kruhy. Vypadalo to, jakoby se na jeden problém začaly nabalovat další a další.

Za celý ten týden jsem z hlavy lísteček, který se záhadně objevil na mé posteli, nedokázala vypustit z hlavy. Několik minut denně jsem ho tupě hypnotizovala, i když jsem ani po tom nedokázala přijít na to, kdo ho napsal. Opravdu, nejdřív mě to vyděsilo. Mohl tím snad ten někdo myslet, že ví o mém původu? A i kdyby, jak by na to sakra přišel a proč by mi ten vzkaz posílal?

U Merlina, a to jsem si myslela, že se můj život už víc zkomplikovat nemůže.

Za velkými skleněnými okny pořád pršelo. Naštvaně jsem popadla papírek a jedním prudkým pohybem ho zabouchla do šuplíku. Únavně jsem vydechla a usedla za svůj pracovní stůl. Pero jsem namočila do modrého inkoustu a začala psát.

Pane Brumbále, kmotře, utajovaná rodino nebo cokoliv,

Zašklebila jsem se nad tím ironickým oslovením, ale řádek jen s protočením očí přešla dál.

Konečně jsem se odhodlala napsat Vám tenhle dopis. Vlastně jsem Vám chtěla už delší dobu sdělit, že se pokusím Vám jakkoliv pomoct. Sice nevím jak, ale chtěla bych něco dělat.

Ani si nemyslím, že bych nějaké ty schopnosti vůbec měla. Poslední týden dokážu sotva čarovat. Ale kdy se znovu uvidíme?

Nějak nevím, co dalšího bych měla napsat. No nic,

Orchidea T.

PS: omluvte mě za tenhle děsnej dopis

Dopis jsem bez přečtení rychle přeložila, abych ho ubránila temné zkáze. Dalších deset zmuchlaných pergamenů totiž leží zakopnutých a obalených v prachu pod postelí a já nemám náladu psát další. Natáhla jsem se pro hůlku.

Zamračila jsem se, když se mi zapečeťovací kouzlo nepovedlo ani po páté. Z hůlky nevypadla jediná jiskra. Teď doopravdy, kde jsou moje kouzla? Dopis jsem radši vložila do obyčejné obálky, zalepila a zamkla do šuplíku, abych ho při nejbližší příležitosti odeslala. Ani bych se nedivila, kdybych na to zapomněla.

Z hlubokého dumání mě vyrušilo rytmické zaťukání na dveře. Takhle ťuká jenom Renfred. S únavným výdechem jsem se zvedla ze židle a přešla ke dveřím.

„Ahoj, Frede," zamumlala jsem bez jakékoliv emoce a rukou pokynula dovnitř. Renfred protočil oči a neomaleně se rozložil na mojí posteli.

„Georgina a Angela tu nejsou?"

„Já je tady nevidím. Ty jo?" protočila jsem sarkasticky oči a dopadla na svou postel vedle Freda. Určitě zním hrozně nepříjemně, je vidět, že na mě ty probdělé noci nemají dobrý účinek.

„Vítám zpět sarkastickou Orchideu. Poslední dny jsi byla až moc zticha," změřil si mě očima a dlouze si povzdychl.

„To není pravda. Věř mi, Tristanovo flirtovní chování můžu odpálkovat vždycky."

„A já myslel, že jsi zkusila metodu ignorování. Včera jsi na večeři neřekla jediný slovo."

„Řekla," zalhala jsem a založila si ruce na prsou. Pravda je, že moc komunikativní nejsem.