The Ilvermorny girl (HP ff)

10

31. října, USA

Mohla jsem jen děkovat Merlinovi, že se Georgina a Angela na plesové přípravy vydaly ke svým kamarádkám. Opravdu bych nesnesla to jejich otravné štěbetání při tom, co jsem se snažila se sebou něco udělat.

A protože jsem úplně všem zatajila fakt, že jdu na ples s Alfiem Jacksonem, zůstala jsem na pokoji sama. Renfred ani Tristan o tom taky nemají ani páru. Opravdu jsem nestála o jejich vtipkování už předčasně. I když nemůžu říct, že se mi ten pocit vítězství nelíbí.

S hojnou dávkou pochyb jsem přistoupila k malému zrcadlu vedle mé skříně. Abych k sobě nebyla zas tak hrubá, mám pocit, že mi to celkem sluší. Přestože mi vytvořit si na očích stíny mi zabralo asi hodinu, na závěr jsem s nimi byla vcelku spokojená. Nezbylo mi nic jiného, než se nasoukat do zlatých třpytivých šatů a z blonďatých vlasů udělat perfektní vlny. Ano, je to tak, Orchidea Thompsonová se sebou umí něco udělat, ne že ne!

Nad vzpomínkou děsivého lístečku jsem jen nakrčila nos. Dnešek si budu užívat jako úplně obyčejná nepopulární Orchidea, která jde zázrakem na ples za doprovodu své dětské lásky. Zní to jak plnění životního přání v nějaké hodně ubohé reality show.

Za minutu šest. V šest deset mám s Alfiem sraz před Hlavním sálem.

Se smíchem jsem se naposledy zatočila před zrcadlem a zabouchla dveře pokoje. V ne příliš pohodlných botou na nohou jsem se vydala chodbami Ilvermorny napospas mému osudu. Můžu se jen modlit, aby dnešek nebyl jedna velká společenská katastrofa.

V hale před Hlavní síní se to hemžilo páry. Všude kolem mě jsem poznávala své spolužačky v krásných šatech a vedle nich jejich doprovody ve společenských hábitech. Zahlédla jsem i Monique, která se zvesela bavila se Samanthou a při štěbetání ukazovala na ostatní kolem sebe.

Postavila jsem se do rohu, abych nepřitahovala moc pozornosti. Jako obvykle jsem přišla o dvě minuty dřív a tak už jsem jen napjatě vyhlížela Alfieho svalnatou postavu. Samozřejmě to není tak, že by se mi pořád tak líbil. Sice je pěkný, o tom žádná, ale moje dětská láska k němu zahynula, když jsem svůj deníček spláchla do záchodu. Možná proto nejsem zas tak nervózní.

Když jsem v davu uviděla dvě povědomé tváře, co nejrychleji jsem se chtěla otočit, aby si mě nevšimli. V nažehlených oblecích a s po sto letech učesanými vlasy si to ke mně štrádovali Tristan a Renfred. Skoro všechny holky po nich tajně pokukovaly, i přes to že vedle nich postávaly jejich vyvolené doprovody. V duchu jsem zaklela nad mým neúspěšným pokusem skrýt se. Chtěla jsem je s Alfiem překvapit.

„No kurva," vypustil z pusy Tristan, když ke mně došel. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí.

„Sluší ti to, Orchideo, myslíš, že nechceš vědět, co se mi honí hlavou," kývnul a pohledem si mě přejel od hlavy k patě. U Merlina, to je úchyl!

„Díky, ale vážně nechci," protočila jsem očima a nervózně se otočila k chodbě, ze které měl přijít Alfie. Abych se trochu rozptýlila, podrobně jsem zkoumala vizáž obou kluků a zastavila se u Fredovy špatně zavázané kravaty. Z pusy mi uniklo uchechtnutí.

„I přes tvoje úchylnosti musím říct, že máš aspoň správně zavázanou kravatu, Tristane," zasmála jsem se, protože tohle byl jediný kompliment, který ode mě mohl Tristan získat, „na rozdíl od tebe Renfrede."

Tristan se zaradoval na rozdíl od Freda, který protočil oči a rukama poukázal, abych mu pomohla. Do rukou jsem uchopila tmavou kravatu, která mu visela kolem krku a několika snadnými pohyby mu ji perfektně zavázala.