The Ilvermorny girl (HP ff)

6

Z kabinetu jsem se vyřítila jako neřízená střela. Myšlenky se mi pletly dohromady a jediné, co jsem chtěla, bylo, aby to přestalo. To všechno.

Vyběhla jsem chodbou a zahnula za roh. Překazila mi to ale srážka se silným tělem. Dezorientovaně jsem vykulila oči a dopadla přímo na zadek. Přede mnou se ozvalo pobavené uchechtnutí a já rozesmátého Renfreda probodla zlým pohledem. Hned po tom mi ale došlo, co se před několika minutami událo a můj obličej se znovu stáhl do vyděšené grimasy. Zůstala jsem sedět na zadku s pohledem na Fredovi a Tristanovi, kteří se nade mnou tyčili s úsměvy na tvářích.

„Nechceš se třeba zvednout, Orchideo?" nadzvedl obočí se Renfred. Hned jsem vyskočila na nohy a opravila si lem brusinkové sukně. Ani ta mi teď nevadila.

„Co pokec s mým otcem? Co ti u Merlina chtěl?" nechápavě nakrčil čelo a já na něj bez rozmyšlení skočila a přivinula ho do objetí. Přesně to jsem teď potřebovala. Renfred vypadal dost překvapeně, stejně jako Tristan, který s dotčeným výrazem postával vedle nás.

„A mě jako neobejmeš?" zamračil se ublíženě. Na tohle jsem teď neměla ani pomyšlení. Beze slova jsem Freda chytla za předloktí a táhla za sebou. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, a když jsem zpozorovala dveře od prázdné učebny lektvarů, rychle jsem nás do ní zatáhla. Tristan nás následoval s nechápavým výrazem na tváři.

V učebně to smrdělo po výparech z kolíků a knihách. Rychle jsem za námi zabouchla dveře a s dlouhým výdechem se na ně natiskla. V hlavě se mi pořád přehrávalo všechno, co mi Albus Brumbál- můj kmotr, řekl. Všechno mi připadalo tak zmatené jako v mých dlouhých nesouvislých snech. Renfred a Tristan si vyměnili ustaraný pohled.

„Tak teď vážně," přistoupil ke mně zmatený Fred a položil mi ruku na rameno, „co se stalo?"

Na sucho jsem polkla a kvapným krokem přešla k jedné ze starých dřevěných židlí, na kterou jsem se usadila. Pohledem jsem kmitala z Trise na Freda a snažila se z krku vyloudit ta správná slova.

„Asi jste si všimli, že jsem lehce dezorientovaná, takže mi dejte chvilku," vydechla jsem zmoženě a nadzvedla obočí, když jsem si všimla Tristanova vysmátého výrazu, „ne Tristane, nejsem opilá," zpražila jsem ho pohledem a v duchu pokračovala ve skládání smysluplného vysvětlení.

„Já-" zakoktala jsem se, „Albus Brumbál, kmotr, no a- děsivá konverzace, hruška, mrkev, ne- sakra!," vyklopila jsem několik náhodných slov a pootevřela pusu. Tohle se nepovedlo. Renfred vypadal ještě zmatenější než předtím a nadzvedl jedno obočí.

„Jo, Orchideo, my taky nic nechápeme," šeptnul Renfred a ruce jemně položil na moje ramena, „nadechni se a mluv rozumně."

„Dobře, dobře," snažila jsem sama sebe mentálně uklidnit, „ale cokoliv řeknu, musí zůstat mezi náma třema, rozumíte? Jo a nevyšilujte."

„Mezi náma," utvrdil mě Tristan a sedl si na vedlejší lavici.

„Mluvila jsem s Albusem Brumbálem, který mi řekl, že je můj kmotr," začala jsem zlehka s pohledem zabodnutým do Fredovy tváře. Překvapeně pootevřel pusu, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. Zato jsem nemohla přehlédnout Tristanův nadšený úsměv.

„Ale potom mi řekl, že jsem dcera Gellerta Grindelwalda. A aby toho nebylo málo, váš britskej ředitel mi poklidně sdělil, že po mně jde čarodějnej spolek, kvůli schopnostem, který se vlastně ani ještě neprojevily a je dost možný, že mě chtějí i zabít. Takže jestli je něco, čemu naprosto nerozumím, tak je to to, jak jsem se do týhle absurdní situace vlastně dostala," vydechla jsem a zapřela se o dřevěnou opěrku židle. Zoufalým pohledem jsem kmitala mezi Tristanem a Renfredem. Ani jeden se neměl ke slovní reakci.