The Ilvermorny girl (HP ff)

12

Tuhle kapitolu bych ráda věnovala @AllieSubrae , která mě po třech měsících dokázala navnadit k sepsání téhle kapitoly a ještě v takovém rozsahu. Snad ti zlepší den!

listopad 1944, USA

Chodbou se ozvala hlasitá skřípavá rána, když Tristan a Renfred společně narazili do ocelového brnění, které u Slavnostní zdi stálo už přes stovky let. Otočila jsem se na ně s otráveným obličejem a protočenýma očima.

"Když už jdete se mnou, můžete se chovat trochu míň neohrabaně?" pozvedla jsem obočí. Sama jsem z návštěvy Brumbálova přítele, který mě měl začít učit ovládat mou moc, byla nervózní a Tristan ani Renfred tomu nepomáhali. Už takhle mám na účtě několik hloupostí a nerada bych, aby se tam za přítomnosti kluků přidala další.

Tristan se zmateně zvedl z podlahy a rozházené brnění vyzvednul s ním. Celou minutu se ho snažil vybalancovat do původního stavu, přičemž Fred jen přihlížel a snažil se očistit školní kalhoty, na které se z brnění přichytila hrstka malých prachožroutů.

"Promiň, promiň," protočil bulvy nad mým vynervovaným výrazem, "zapomnělas', že to je to, co nám jde nejlíp? Chovat se neohrabaně?" kývl na Tristana, který nechal brnění brněním, abychom mohli pokračovat v cestě dál.

"A navíc jsi souhlasila, že půjdeme s tebou. Chtěla bys tam být sama?" pozvedl obočí Tristan, jako by na sebe byl tak pyšný kvůli tomu, že jsem jim povolila účastnit se dnešního setkání. Nakrčila jsem čelo.

"Myslím, že sama bych to určitě zvládla." To nebyla tak úplně pravda. Celou noc jsem nezamhouřila oko, energii jsem si vyčerpávala vytvářením všech možných a nemožných scénářů a když jsem Renfredovi nabídla, jestli nechce být mým doprovodem, celé mé osobě se ulevilo. A to se přidal i Tristan.

Od té noční můry, co se udála před týdnem mě oba dva všude sledovali. Sice si pokaždé mysleli, že jsou nenápadní, ale já viděla, jak mě z dálky kontrolovali, když jsem si povídala s Julií Wenberovou. S ní, jejím bratrem a Alfiem jsem se od plesu začala bavit mnohem více. Jako oficiální výmluva pro mé odřeniny a tajuplné zmizení byla totiž vybrána situace, že jsem v průběhu Halloweenských oslav spadla ze schodů. Připadalo mi, že Alfie z toho měl trochu výčitky, a proto mi nabídl, abych odpoledne strávila s ním a jeho kamarády.

"No jasně," ušklíbl se Tristan, čímž mě z mého přemýšlení vrátil zpátky do reality. Zakroutila jsem nad ním hlavou a radši pobídla oba kluky, aby přidali do kroku.

Zastavili jsme před těžkými dřevěnými dveřmi ve druhém patře, které už byly nám všem přehnaně známé. Dřív by mě nenapadlo, že ředitelnu navštívím více jak jednou do roka.

Fredovi jsem věnovala nervózní pohled a s prázdným polknutím několikrát lehce zaťukala. Pohled jsem sklopila ke špičkám svých bot a poslouchala vrzání židle ve vedlejší místností. Několik kroků, zaskřípání a... Dveře se rozevřely a z nich vykoukla malá ženská hlava.

"Ah, to už jste vy. Račte dále, profesor Rockwood zrovna před chvílí odešel, takže máme soukromí," pronesla jemně s jasným britským přízvukem mladá čarodějka a malou dlaní nás pobídla dovnitř. Renfred mi věnoval překvapený pohled, ale beze slova následoval mě i Tristana dovnitř kabinetu.

Všichni tři jsme zamířili k tmavě zeleným křeslům v rohu místnosti, kam nás neznámá žena usadila. Byla jsem překvapená, čekala jsem, že Brumbál pošle nějakého starého devadesátiletého anglického profesora, ale místo toho před námi stála usměvavá čarodějka, které nemohlo být více jak třicet let. Rovné kaštanové vlasy rámující jemný obličej jí spadaly po ramena a její vysokou hubenou postavu obepínal zastaralý tmavý kabát, který mi až příliš připomínal Sherlocka Holmese. Z kapsy hnědých kalhot jí vykukovala kaštanová hůlka a u kožených polobotek jí ležela velká brašna.